Vivaldi vivo e ringiovanito

Festival Struny podzimu Praha je od svého počátku jako víno, jež do té doby v nabídce chybělo. Nyní se nabízí osmnáctý ročník, a jeho originální buket je opět bohatý. V neděli 29. září v Dvořákově síni Rudolfina v provedení Daniela Hope a orchestru L’Arte del Mondo w předložil lahůdku z rafinované směsi Antonia Vivaldiho Le quatro stagioniVivaldi Recomposed Maxe Richtera. Ze Čtvera ročních dob se zneužíváním ve zvukovém smogu časem semlela téměř všude vlezlá odrhovačka. Po leckterém sterilizujícím „autentickém“ ošetření se Antonio Vivaldi pak navíc jeví jako více či méně zdařile zrestaurovaná mumie vybledlých barev a vyschlých kontur. Britský houslista spolu s německým souborem z Leverkusenu však předvedli zázračnou proměnu: jejich tóny jako stroj času nás přenesly do vzdálené minulosti v živou společnost temperamentního mladíka plného nápadů a citu, odvážně hledajícího nové jiskřivé hudební světy. Po tomto fascinujícím úvodu se následné Vivaldiho „převtělení“ do partitury Maxe Richtera jevilo jako vtipný pozdrav hudebního novátora z 18. století do hudebního jazyka naší doby. Současní uznávaní vládci sólových houslí již běžně zvládají i nejkrkolomnější technické překážky se samozřejmou lehkostí a v téměř digitální kvalitě. Jen málo z nich však rozvibruje duši posluchače magickým kmitočtem své muzikantské duše jako Daniel Hope. Do té chvíle jsem byl přesvědčen, že tento Vivaldi už mne nikdy ničím novým nezaujme. Mýlil jsem se. Mnohdy překvapivé interpretační nápady (například poměrně ostrá spiccata apod.) na rozdíl od podobných snah jiných provedení nepůsobily nikdy násilně či nepřirozeně. Jakoby vycházely ze zaváté hlubiny Vivaldiho záměru a umocňovaly jeho obrazům zřetelnost a srozumitelnost.

Po přestávce zazněl Vivaldi Recomposed současného britského skladatele Maxe Richtera. Skladba zachovává základní stavební konstrukci Vivaldiho opusu, kterou však naplňuje vlastní reflexí původního obsahu, citlivě prokládanou mistrně nastříhanými kolážemi a fragmenty Vivaldiho motivů a témat. K umocnění barevnosti přidal autor do partitury hlasy kontrabasu a flétny, používá hojně pizzicato, sul ponticello, col legno, flažolety, glissando, atd. Zvuk zvýrazňují dvě reprobedny. Richter využívá i minimalistických postupů či opakovaných řazení a celá Recomposed je prokládaná vtipnými hříčkami harmonickými i rytmickými (harmonické šalby pod původním obrysem či „profláklou“ melodií, nesymetricky „sestříhané“ originální takty, náhlé ukončení fráze před očekávaným závěrem aj.). Vše je přitom až „nemoderně“ vkusné a uměřené. Takovou ideální, do detailu vypracovanou a přesnou interpretaci, jakou předvedli sólista a soubor, si soudobý skladatel většinou jen může marně přát… Nadšenému publiku se Daniel Hope odměnil unikátním přednesem části Sonáty pro sólové housle Erwina Schulhoffa. Tento festivalový večer byl výjimečným hudebním zážitkem.

Sdílet článek: