Večer k dvoustému výročí narození Karla Hynka Máchy

Čtvrteční koncert České filharmonie pod taktovkou Ondreje Lenárda 4. 11. byl věnován památce dvoustého výročí narození básníka Karla Hynka Máchy. Večer zahájila premiéra symfonické věty psané na objednávku České filharmonie Radobÿl pro velký symfonický orchestr Vladimíra Franze (nar. 1959). Autor k obrovskému smyčcovému orchestru přidal dřeva, velké žestě a rozsáhlý arsenál bicích. Podle autora je skladba napsána v sonátové formě. Bohužel kompozice trpí přílišnou roztříštěností kontrastních ploch umístěných za sebou metodou střihů známých ze scénické hudby, kdy mezi nimi nenásleduje žádná výraznější souvislost. Od počátku bylo jasné, že autor je mistrem malých ploch tolik potřebných ke scénice, což je však téměř nepřenositelné do velké symfonické plochy. Polystylový guláš kolísá mezi postromantickými strukturami včetně tonální sazby ke chromatickým clusterům až témbrovým prvkům, vše metodou střihu bez výraznějšího vývoje. Dalším úskalím partitury je instrumentace, kdy téměř permanentní obsazení smyčců nedává prostor k vydechnutí. Hlavní téma podle autora M (??)-A-C-H-A, kromě úvodu je však toto kvůli nevhodně volené sazbě nečitelné a v hutném zvuku téměř nerozpoznatelné. Proto bylo zcela neopodstatnělé a zcela bez souvislosti sólo pro Es-klarinet uprostřed díla. Partitura postrádá kontrastní instrumentační plochy dechových nástrojů. Plocha téměř dvaceti minut byla posluchačsky velmi náročná a publikum partituru přijalo vlažným potleskem. Jediná letošní premiéra v dramaturgii České filharmonie mne velmi zklamala.

První polovinu večera uzavřela kantáta pro mužský sbor (Pražský filharmonický sbor ), recitátora (Otakar Brousek ), baryton (Ivan Kusnjer ) a symfonický orchestr na třetí zpěv stejnojmenné předlohy Máj, op. 159 Josefa Bohuslava Foerstera. Kantáta byla pro mne nejzajímavějším dílem večera. Po úvodním sólu violy autor rozvíjí dramatickou scénu loučení se hrdiny se světem. Stylově partitura spadá do skladatelova pozdního díla s typicky alterovanou harmonií využívající typické velké septimy v melodice. Byla opravdu škoda, že Česká filharmonie vokální ansámbl ubíjela zvukem, a až příliš často se stávalo, že zpěváci v sále nebyli téměř slyšet. Otakar Brousek stejně jako Ivan Kusnjer přednesli své party s bohatým výrazem. Zvláště ve vypjatých místech se fistulky tenoristů neprosazovaly proti mase zvuku. Bohužel druhý tenor se ukázal jako intonačně nejméně jistá složka sboru.

Ani závěrečné dílo programu, monumentální třívětá Májová symfonie, op. 73 pro soprán (Pavla Vykopalová ), tenor (Tomáš Černý ), smíšený sbor a orchestr Vítězslava Nováka na verše Máchova Máje, Vítězslava Hálka a Františka Branislava, mne příliš nezaujalo. Je jasné, proč toto dílo není domovem běžného koncertního repertoáru. Náročné vokální party jsou ubíjeny přebujelou instrumentací plnou neustálých imitací obrovského orchestru nemluvě o přehnané výšce zvláště sborových partů, které v kombinaci s přebujelou chromatikou způsobují nemalé intonační obtíže, jež se projevily i tentokrát. V hudbě se objevuje válečná tematika – německá hymna a ruská píseň Ej uchněm .

Česká filharmonie podala výkon na hranici možností. Je zato potřeba poděkovat energickému výkonu Ondreje Lenárda, který těleso vedl s jistotou a prokázal vysokou míru hudební představivosti u děl, která nebývají právem zařazována do dramaturgie orchestrů.

Sdílet článek: