17.1.2009 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Vztah mezi Zdeňkem Mácalem a orchestrem České filharmonie je třeba rozdělit mezníkem 1. května, kdy vyšel rozhovor s exšéfem orchestru v HARMONII 5/2008, po kterém komunikace programově zazmrzla. Koncert 24. 4. (25. 4.) ještě spadá do doby, kdy orchestr s dirigentem hovořil. Dominantou večera v Rudolfinu bylo skvělé provedení Čajkovského 4. symfonie. Od prvních taktů rozehrál dirigent filharmonické nástrojové varhany v plné romantické barevné škále. Čajkovskij je Mácalovou krevní skupinou. První větu hodně vyostřil a kupodivu to bylo velmi přesvědčivé. Kontrastně zpěvné Andantino ozdobilo nádherně vytvarované hobojové sólo Jany Brožkové, což posléze skvěle vypointovala cella. Škoda, že dirigentovýma rukama vyžadovaná rubata nenalezla u smyčců plnou odezvu. Choulostivého pizzicatového Scherza se filharmonici zhostili na výbornou. Jásavé Finale pak bylo parádní tečkou. Neméně zdařilé bylo provedení nástrojově vděčné, filmové Bernsteinovy suity On the Waterfront. Vzhledem k tomu, že skladatel a dirigent byli přátelé, tak mělo provedení punc ozvěny autenticity. Bohužel Achillovou patou byla úvodní Mozartova Symfonie A dur K 201. I když se řada filharmoniků velmi snažila maximálně realizovat hravost a nadýchanost této hudby, tak řada jiných byla smykem a zvukem už u Čajkovského a evidentně jim to nevadilo.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/06