27.11.2008 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Trochu fotbalový mač připomínalo provedení Concertina pro klavírní trio a smyčcový orchestr H. 232 Bohuslava Martinů na koncertu Pražských symfoniků (Obecní dům, 2. 10.). Skladba je to zvláštní. První věta není kompozičně příliš výrazná, a jak spěje skladba ke svému závěru, tak se struktura vyhraňuje a dostává osobitější rukopis. Vrcholem je pak skvostné Adagio. Vcelku jsem Concertino slyšel živě poprvé a poslechovou lahůdkou bylo díky famóznímu výkonu Smetanova tria. Klavíristka Jitka Čechová, ve vysokém stupni těhotenství hrající houslistka Jana Vonášková-Nováková a violoncellista Jan Páleníček byli perfektně připraveni, jednotně snad i dýchali a prezentovali hudbu s pokorou, zaujetím a špičkovou tónovou kulturou. Bohužel orchestr evidentně potřeboval ještě jednu zkouškovou frekvenci. Nejenže měli mnohdy jiný názor na tempa, frázování a tvorbu tónu než Smetanovo trio, ale nedokázali se shodnout na tempu a intonaci ani mezi sebou. A to pomíjím noty, které spadly pod pulty. Škoda promarněné šance na poctu Martinů. Na druhé straně vrcholem výkonnostní křivky FOKu byla toho večera baletní suita Daria Milhauda Vůl na střeše, kterou si hráči v sólech vychutnali (skvělá trubková sekce). Zde byl i výkon dirigenta Serge Bauda nejangažovanější. Koncert uvedla Prokofjevova První symfonie D dur. Byla sice "klasická", ale chyběla lehkost a detailnější práce s jemnými kontrasty, kterých je v partituře požehnaně. George Enescu se pokusil v Rumunské rapsodii č. 1 přenést na posluchače rumunsko-romský kolorit své rodné země a výsledek je dost eklektický až mdlý. Slyšel jsem jej v provedení i lepších orchestrů, než je FOK (Berlínská filharmonie, London Symphony Orchestra), ale nikdy mě tato hudba neuchvátila. Nestalo se tak ani nyní.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/11