24.3.2009 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Měl bych psát o vcítění Manfreda Honecka do rapsodičnosti slovanství Tarase Bulby, o gejzírech barev Ptáka Ohniváka, o jeho nejen mimořádném citu pro zvuk smyčcových nástrojů, ale homogenitu barevných „pláství“ dřevěných a žesťových nástrojů, o rytmické originalitě, ale začnu chtě nechtě u hudby, která mu je od mládí bytostně blízká. Čtyři poslední písně Richarda Strausse jsou posledními nejen podle názvu, ale i datem vzniku (1948). Jsou loučením se životem, nostalgickým „závanem podzimu života“, spíše smířlivým paprskem moudrosti než rezignací. Takovouto hudbu může pochopit a adekvátně provést jen zralá zpěvačka. I když zdánlivě nejsou tyto písně těžké, tak vyžadují velkou kázeň a citlivou práci s každou frází ... a přirozeně i nevšední hlas. Když pominu nahrávky, tak jsem byl v minulosti okouzlen interpretací dvou výjimečných žen – Jessye Norman a Renée Fleming. Hned za ně musím zařadit po zkušenosti z koncertu České filharmonie 15. ledna německou sopranistku Juliane Banse. Její znělý, nicméně jemný, dobře vedený hlas nemá takový lesk či „charisma“ jako u kolegyň, nicméně posloucháte-li dobře, tak vás brzy polapí a jste vtaženi do jejího světa. Zpívala neokázale, prostě, bez manýr a velkých pěveckých gest a dokonale tlumočila pavučinu Straussovy hudby. Setkání s Juliane Banse bylo pro mě velkým zážitkem. Zajímavé bylo setkání s Janáčkem. Myslím, že pan Honeck učinil další podstatný krok ve zkoumání zásadního teritoria české hudby. Stravinského svitu z baletu Pták Ohnivák už provedl ve světě několikrát. Byl to šťastný tah, protože má pro tuto hudbu velké pochopení a sám říká, že jej Stravinského hudba vždy pohltí a uchvátí svou obrazností a barevnou paletou. Opět jsem zalitoval, že pan Honeck není šéfdirigentem České filharmonie.

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/02