Stylový a precizní Schumann
16.6.2010 | Autor: Jan Fila | sekce: klasická hudba jazz - kritiky
Na dva koncerty České filharmonie zavítal do Prahy vzácný host. Pro večery 25. 2. a 26. 2. se dirigentské taktovky ujal Sir John Eliot Gardiner. V roce významných výročí Roberta Schumanna (1810 – 1856) a Bohuslava Martinů (1890 – 1959) představil dramaturgicky velmi zajímavý program z děl obou jubilantů.
Dobře navštívený koncert zahájil unikát koncertantní literatury Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr F dur, op. 86 Roberta Schumanna. Sólových partů se ujali hráči České filharmonie Jan Vobořil, Ondřej Vrabec, Zdeněk Divoký a Petr Duda. Sólisté mne překvapili svým precizním nastudováním mimořádně náročných partů plných řady nesnadných postupů, které navíc svým kanonickým zpracováním odhalí sebemenší chybičku každého z hráčů. I orchestr se představil v nevšedním světle a podal alespoň uspokojivý výkon. Přesto jsem měl občas v orchestrálních plénech pocit poněkud tupého tónu postrádajícího špičku. Zaujalo mě postavení tympánů v orchestru. Gardiner požadoval posazení mezi violoncella a kontrabasy. Na zvuku se to projevilo zastřením zvuku tympánů, které poněkud ztratily na své barevnosti a docílily snad alespoň trochu zvukovosti starých tympánů nepoužívajících pedálový mechanismus.
První polovinu koncertu uzavřela Gardinerem precizně připravená Symfonie č. 6 „Symfonické fantasie“ Bohuslava Martinů. Od prvních tónů mne příjemně překvapilo pečlivé vyvážení jednotlivých nástrojových skupin, jež daly vyniknout nesčetným tematickým mutacím a značně komplikované orchestrální faktuře. Občas bylo možno zaznamenat individuální selhání jednotlivých hráčů, což se někdy projevilo na celkovém zvukovém účinu neoimpresionisticky laděné partitury. Takto dobré provedení nebývá v Praze zvykem. Po přestávce zazněly Martinů Les Fresques de Piero della Francesca H 352. Gardiner zvolil pro úvodní větu dosti svižné tempo, které ovšem nebylo barevné kompozici na škodu. Na hráčích byla patrná únava a během první věty se ztráta koncentrace projevovala zhoršenou intonací. Zaujala mne precizně připravená sóla v dřevěných nástrojích, která se nesla nad smyčcovými nástroji zcela zřetelně, nebyla vůbec kryta a rozmazávána. V závěrečné větě se projevil vliv hostujícího dirigenta v detailní drobnokresbě hutné polyfonní struktury díla.
Náročný koncert uzavřela rozsáhlá Symfonie č. 2 C dur, op. 61 Roberta Schumanna. Potěšilo mě stylově správné zapojení altového trombonu, které bývá až příliš často opomíjeno. Pro tenorový trombon jsou přitom leckteré fráze příliš vypjaté a dosahují zcela odlišného účinku, než autor zamýšlel.
Zařazení dvou kompozic Bohuslava Martinů mezi dvě závažná díla Roberta Schumanna se ukázalo jako dramaturgicky šťastný tah: v rámci programu bylo tak patrné směřování od burleskního úvodu k závažné umělecké výpovědi.
Dobře navštívený koncert zahájil unikát koncertantní literatury Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr F dur, op. 86 Roberta Schumanna. Sólových partů se ujali hráči České filharmonie Jan Vobořil, Ondřej Vrabec, Zdeněk Divoký a Petr Duda. Sólisté mne překvapili svým precizním nastudováním mimořádně náročných partů plných řady nesnadných postupů, které navíc svým kanonickým zpracováním odhalí sebemenší chybičku každého z hráčů. I orchestr se představil v nevšedním světle a podal alespoň uspokojivý výkon. Přesto jsem měl občas v orchestrálních plénech pocit poněkud tupého tónu postrádajícího špičku. Zaujalo mě postavení tympánů v orchestru. Gardiner požadoval posazení mezi violoncella a kontrabasy. Na zvuku se to projevilo zastřením zvuku tympánů, které poněkud ztratily na své barevnosti a docílily snad alespoň trochu zvukovosti starých tympánů nepoužívajících pedálový mechanismus.
První polovinu koncertu uzavřela Gardinerem precizně připravená Symfonie č. 6 „Symfonické fantasie“ Bohuslava Martinů. Od prvních tónů mne příjemně překvapilo pečlivé vyvážení jednotlivých nástrojových skupin, jež daly vyniknout nesčetným tematickým mutacím a značně komplikované orchestrální faktuře. Občas bylo možno zaznamenat individuální selhání jednotlivých hráčů, což se někdy projevilo na celkovém zvukovém účinu neoimpresionisticky laděné partitury. Takto dobré provedení nebývá v Praze zvykem. Po přestávce zazněly Martinů Les Fresques de Piero della Francesca H 352. Gardiner zvolil pro úvodní větu dosti svižné tempo, které ovšem nebylo barevné kompozici na škodu. Na hráčích byla patrná únava a během první věty se ztráta koncentrace projevovala zhoršenou intonací. Zaujala mne precizně připravená sóla v dřevěných nástrojích, která se nesla nad smyčcovými nástroji zcela zřetelně, nebyla vůbec kryta a rozmazávána. V závěrečné větě se projevil vliv hostujícího dirigenta v detailní drobnokresbě hutné polyfonní struktury díla.
Náročný koncert uzavřela rozsáhlá Symfonie č. 2 C dur, op. 61 Roberta Schumanna. Potěšilo mě stylově správné zapojení altového trombonu, které bývá až příliš často opomíjeno. Pro tenorový trombon jsou přitom leckteré fráze příliš vypjaté a dosahují zcela odlišného účinku, než autor zamýšlel.
Zařazení dvou kompozic Bohuslava Martinů mezi dvě závažná díla Roberta Schumanna se ukázalo jako dramaturgicky šťastný tah: v rámci programu bylo tak patrné směřování od burleskního úvodu k závažné umělecké výpovědi.
časopis Harmonie 2010/04
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-kritiky/Stylovy-a-precizni-Schumann~26~cerven~2010/
Komentáře
&;
