Šostakovičova 13. symfonie „Babi Jar“ se prý mezi všemi koncerty a představeními letošního mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl prodávala nejpomaleji. Byl to ambiciózní, náročný projekt, ale určitá dramaturgická umanutost, která do širokého záběru hudebních akcí na této přehlídce vždy dostane i něco opravdu závažného, se opět ukázala jako prozíravá a vítězná. Hlediště na zámeckém nádvoří bylo nakonec (29. 6.) pěkně zaplněné a koncert evidentně zapůsobil, pokud by se snad zdálo nepřesné či nevhodné tvrdit, že se dokonce líbil. A aby nezapůsobil – tato skladba je víc než vzpomínka na 34 000 Židů zavražděných nacisty na okraji Kyjeva a už vůbec to není laciná politicky angažovaná agitka. Sovětský svaz obžalovává z antisemitismu a přidává k tomu další aktuální témata, jak je nastolily odvážné Jevtušenkovy verše, které skladatel v 60. letech zhudebnil. Vznikla existenciálně znepokojivá, myšlenkově hluboká a zdrcující výpověď o realitě komunistického režimu, skladba mahlerovské komplexnosti a působivosti. Však také v SSSR vzbudila premiéra značnou pozornost oficiálních míst a symfonii nebylo záhy téměř dovoleno uvádět.
Do Litomyšle přijel s touto kompozicí Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a muži z brněnského Českého filharmonického sboru . První polovinu večera vyplnila Stravinského barvitá partitura baletní suity Pták Ohnivák , ale těžiště programu, společenské i hudební, skutečně leželo v uvedení Šostakovičovy hudby, připsaném nadcházejícímu 70. výročí hrůzného masakru v Babim Jaru. Pražští symfonikové dotočili v minulém desetiletí všechny Šostakovičovy symfonie s jeho synem Maximem, tato hudba k nim tedy tak trochu patří. Byli to mimochodem i oni, kdo uvedli v 80. letech československou premiéru 13. symfonie, tehdy s basistou Karlem Bermanem. Nynější plánované nastudování Jiřím Koutem slibovalo být velkou uměleckou událostí. Pro jeho citlivost a celkové naladění i pro jeho neomylnou schopnost vyhmátnout a předat ten správný charakter hudebních emocí. Program však musel nakonec převzít někdo jiný – a ke Zdeňku Mácalovi , který se toho ujal, se proto upnulo značné očekávání. Vzhledem k tomu, že se jeho život ubíral jinudy a že jeho uměleckému naturelu vyhovují spíše velké romantické partitury a efektní koncepce (a že tedy rozporuplný Šostakovič nikdy nepatřil k nejtypičtějším či nejobvyklejším skladatelům v jeho repertoáru), zhostil se této výzvy úspěšně. Prošel hodinovou skladbou se vší její posmutnělostí i sarkastičností až do konce tak, že se její poselství dostavilo. Kdo byl ovšem skutečnou hlavní postavou večera, to byl slovenský basista Peter Mikuláš . Již dříve přidal rozsáhlou sólovou úlohu v této pozoruhodné, moderně sdělné symfonii ke svým nejlepším rolím a nyní to znovu potvrdil. Má pro ducha ruské hudby tu správnou dikci, barvu hlasu i cit, umí vložit do slov potřebný výraz a význam. Mikulášův podíl na interpretaci této výjimečné skladby lze považovat nejen za vynikající a klíčový, ale i za vzorový.
