3.12.2003 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Díky Magdaleně Kožené byl zahájen 8. ročník Strun podzimu na Pražském hradě skutečně světovým způsobem. Bohužel na spoustu opravdových hudebních nadšenců nezbyly lístky. Zato sponzorské přední řady ve Španělském sále rozhodně nebyly 26. 9. zaplněné. Večer byl ve znamení většinou málo známé francouzské hudby (pochybuji, že program korespondoval s podtitulem koncertu Hradní inspirace). V úvodu jsem kvitoval, jak výborně hrají členové Pražské komorní filharmonie pod vedením Michela Swierczewského. Ravelův Náhrobek Couperinův zazněl v provedení, jaké jsem od českého orchestru ještě neslyšel. Bylo to pohlazení po duši. To pak pokračovalo ve třech poemách Šeherezáda téhož autora, jež zpívala Kožená veřejně vůbec poprvé. A byl to debut na té nejvyšší úrovni. Přímo jsem cítil, že právě tato hudba je jí osudově blízká. Svým nádherným hlasem malovala jemné imprese a pohrávala si s významovými odstíny slov. Byl to svého druhu vrchol večera. Nicméně operní árie z Gounodovy opery Romeo a Julie a Pátý březen a z Auberova Černého domina byly také u nás neslýchanou lahůdkou. Perličkou pak byla Berliozova koncertní předehra Rob Roy, motivicky rodná sestra Harolda v Itálii.

V rámci koncertu obdržela Magdalena Kožená od francouzského velvyslance Joëla De Zorziho Řád umění a literatury udělený francouzskou vládou. Stala se tak nejmladším rytířem v dějinách tohoto prestižního vyznamenání.

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/11