11.02. | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Koncert Dagmar Peckové v Rudolfinu (13. 11.) se sice jmenoval Pět tváří hudby, nicméně zpěvačka zvolila sedm různorodých, občas dost překvapivých výstupů. Budu je alespoň glosovat.
Výstup 1. – Habanera z Bizetovy Carmen. Eduard Douša upravil slavnou píseň pro doprovodný dechový kvintet. Byl to amputovaný, hluchý šlágr; snaha ozvláštnit něco, co takový zásah nepotřebuje.
Výstup 2. – Kantáta Vergnügte Ruh, BWV 170. První překvapení večera, neboť mahlerovská pěvkyně zkáznila svůj hlas, zpívala Bacha koncentrovaně a věděla, o čem je hudba.
Výstup 3. – My Heart’s in the Highlands. Další překvapení. Poprvé jsem slyšel Peckovou zpívat Pärta a bylo to skvělé.
Výstup 4. – Tři písně Viktora Ullmanna. Nepřekvapily, protože jsem tušil, že přijde vrchol koncertu.
Výstup 5. – Lamento della ninfa. Překvapení největší, neboť šlo o hudbu, kterou bych od Peckové nečekal. Nicméně mě interpretace známého Monteverdiho kusu příjemně překvapila, na rozdíl od doprovodu.
Výstup 6. – Šestero piesní milostných Petra Ebena mohlo být možná ještě intimnější lyrikou, ale přístup Dagmar Peckové a pianisty Vojtěcha Spurného byl přesvědčivý.
Výstup 7. – „Odměnou“ za zvládnutí poslechu náročného programu bylo pásmo známých swingových písniček a parodie Eduarda Douši s názvem Happy Variace, kde Dagmar Pecková poprvé a asi i naposledy vystoupila v Rudolfinu v roli dirigenta.
Resumé: Dagmar Pecková byla skvělá a ohromně si svého večera užívala. Dechový kvintet Belfiato se pokusil být zpěvačce dobrým partnerem, ale zůstal na rovině snaživého studentského souboru a do oborové špičky má ještě daleko. Dámský Eve Quartet je na tom poněkud lépe a zvláště Piazzolla (Four for tango) dopadl sympaticky. Svoje dobré i horší momenty měli další účastníci večera, například varhaník Pavel Černý nebo gambista Petr Wagner.

Psáno pro: časopis Harmonie 2012/01