6.12.2008 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Nový koncertní cyklus Pražského filharmonického sboru, který má obsáhnout vystoupení pro různé církve a náboženské společnosti, vystoupení inspirovaná jejich hudebními tradicemi, začal velmi ambiciózně a zároveň seriózně bachovským programem v pražském evangelickém kostele U Salvátora. Moteta lipského mistra nejsou interpretačně (a ostatně ani posluchačsky) ničím jednoduchým. Jde o díla časově rozměrná, skladby komplikované struktury, z hudebního hlediska silně abstraktní a z hlediska obsahového hluboce soustředěné, niterné a opravdové. Pro těleso, jehož repertoár se přece jen nejčastěji pohybuje v oblasti oratorní tvorby, je takový hodinový acapellový program (doplněný varhanními skladbami) umělecky podnětnou, z hlediska "hygieny" dokonce nezbytnou záležitostí, i při světových kvalitách tohoto sboru ovšem záležitostí nijak samozřejmou a snadnou. Pěvci nicméně obstáli na výbornou - intonačně, zvukově, výrazově, stylově. Bach jim zněl v přesném vyvážení nekonečného pravidelného pohybu, dokonalého složitého kontrapunktu i samozřejmého vyjádření upřímné opravdovosti. Pokud Pražský filharmonický sbor nevzbuzuje sebemenší pochybnosti o své špičkové úrovni v kantátách, oratoriích, vokálních symfoniích a vokálně-instrumentálních duchovních dílech, zde přesvědčil bez zaváhání o schopnosti udržet pozornost a potěšit posluchače i v repertoáru pro ně (i pro něj) méně obvyklém. Koncert oslovil zřejmě úzký segment publika, ale lavice byly příjemně zaplněny a ohlas uznalý. Je skoro zbytečné zdůrazňovat zásluhy mladého sbormistra Lukáše Vasilka, cítícího bezpečně všechny zákruty hudby a schopného efektivně pracovat se sborem a stejně zdařile výsledek prezentovat. Ale jeho přínos je přesto potřeba zde zmínit, protože je čím dál evidentnější, že je to člověk vzácně posazený na pravé místo, člověk, s nímž čeká sbor jen to nejlepší.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/03