28.7.2010 | Autor: Dita Hradecká | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Cembalistka Monika Knoblochová, která je doma jak v hudbě barokní, jež je atributem jejího nástroje, tak ve tvorbě soudobé, obohatila pražskou scénu novým – nebo spíše staronovým – typem hudebního povyražení. V pražském kostele sv. Vavřince pořádá druhým rokem „Hudební salon Café crème“. Idea je taková, že cembalistka – a tentokrát klavíristka – v roli hostitelky zve své hudební přátele a společně servírují menu složené z lahůdek více či méně obvyklých. Navzdory tomu, že se mi pražská nabídka hudebních produkcí zdá výrazně převyšovat poptávku, jsem si březnový večer s názvem Erik Satie nenechala ujít. A stál za to. Satieho hudba se u nás neprovozuje a jeho písně zhudebňující mnohdy absurdní texty byly skutečným objevem, stejně jako chansony Francise Poulenka. Pěvkyně Irena Troupová je obdařila patřičnou dávkou zdravého komediantství. Díky nenucenosti obou dam panovala v sále uvolněná atmosféra, k níž valnou měrou přispěl bavičský talent pianisty Vojtěcha Spurného. Přečetl povídky ze sbírky Krásná neznámá průkopníka patafyziky Alphonse Allaise a spolu s Monikou Knoblochovou vystřihl dva čtyřruční kusy. Záměr se podařil – večery skutečně připomínají salonní zábavu v tom nejlepším slova smyslu. Po kratším váhání prozrazuji, že posluchačstvo na konci čekaly ještě vynikající ukázky kulinářských dovedností interpretky – a jen doufám, že na mě příště v sále zbyde místo.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/05