13.8.2010 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův byla na letošních Salzburger Osterfestspiele završena svým posledním večerem Götterdämmerung. Za dirigentským pultem opět stanul Simon Rattle, který rozvinul vše nové, co se v tomto závěrečném a svým způsobem vrcholném dílu „Ringu“ objevuje: dosud netušené možnosti harmonických asociací, razantnost na jedné straně a jistá rozmlženost, neukončenost kompoziční textury, která umožňuje nevyčerpatelné symbiózy hudebních motivů na straně druhé, aby pak v celku podtrhl vše, co vyjadřuje hlubokou bolest, pesimismus, bezbřehou melancholii. Přitom si byl vědom hudebnědramatického tahu jednotlivých výstupů i patetické obsažnosti vypjatých scén, které tvoří vrcholy jednotlivých obrazů, jako byl zlověstně potemnělý monolog Hagena, divukrásná scéna Brünnhildy a Waltrauty, jak zmítající se ryba v síti působil snad vůbec absolutní vrchol večera: totiž scéna Albericha a Hagena ze začátku 2. dějství se stále se měnícími doprovodnými rytmy, aby následně tento výstup vyústil v nádhernou polyfonii nadcházejícího úsvitu a posléze v dynamicky razantní vstup Hagenových vazalů. Relativně roztříštěným scénám dávají tato místa pevné zaklíčení do celkové architektury díla, což ovšem navíc v Rattleho pojetí vytváří vrcholné body představení. Obdobně je tomu u bojovně vyhroceného tercetu spiklenců, jakož i závěrečného monologu Brünnhildy, výrazově pevně stmeleného z klíčových hudebních motivů celé tetralogie. A pochopitelně u obou slavných meziher (Siegfriedovy plavby po Rýně a smutečního pochodu), kde zazářili Berlínští filharmonikové se svým šéfem v plném zvukovém lesku a maximální gradaci. Rattle vsadil na funkční propojení mohutných velkolepých a širokodechých hudebně-dramatických bloků až s minuciózní důkladností ve vypracování sebemenších „konverzačních“ detailů vyznačujících se až drobnokresebnou směsicí rytmů a slohů. Něco, s čím se v celku Wagnerovy tvorby setkáváme celkem zřídka a co později do naprosté dokonalosti rozvinul Richard Strauss. Většina inscenací de facto končí Brünnhildiným monologem, ne tak u Rattla, který nechápe poslední takty tetralogie pouze jako formální uzavření kruhu, návrat na samý počátek, ale jako funkční codu, která v jeho pojetí vytváří opravdovou katarzi. Jakousi nadějí pro lidstvo, možnost začít znovu a lépe. V tom je obsažen trochu nečitelný návrat prstenu do vod Rýna. Prokletí prstenu je překonáno, před námi všemi se otevírá dosud nepopsaná budoucnost. Tak se Rattlovi na rozdíl od režie a scénografie (Stéphane Braunschweig) podařilo vyhmátnout myšlenkovou podstatu díla, odhalit její přesah do dnešních dnů. Je to jakési memento, které se vznáší nad smyslem veškerého chování, jakýsi vnitřní vyšší mravní princip, který v tetralogii porušovali lidé i bohové, a také nato doplatili. V zápase o moc, o vládu nad světem podlehli ti i oni. Je to odkaz budoucím generacím. Zachovají se lépe? Dá se o tom sice pochybovat, ale díky za důvěru, kterou tu lidstvo dostává.
Aktualizace tu samozřejmě skřípe a praská ve švech. Soudobé kostýmy jsou něco jako šedý mor: nikdo a nic se před nimi nespasí. Ty v salcburských velikonočních hrách byly zvlášť elegantní, pečlivě vyžehlené a jistě i navoněné, jak dělané na prezentaci nějaké firmy, a ne do raného středověku. Zde postavám už jenom chyběly ke spokojenosti mobilní telefony a počítače. Režisér podobně jako v předchozích dílech aranžoval mytologický příběh plný patosu a velkoleposti jako ibsenovské drama, civilně a bez velkých přeskupování v prostoru. Nezapřel však smysl pro psychologický detail, který ho ovšem přivedl k totálnímu popření Wagnerova děje. Žádné nápoje, žádná helma. Hagen svým vyprávěním rozrajcuje Gutrunu i Gunthera a Siegfried jednoduše zapomene na sliby dané Brünnhildě, skutečně ji zradí, takže za vše mohou nikoliv pomstychtivé pokyny Alberichovy a mocenské choutky Hagenovy, ale jen Siegfriedova lehkomyslnost. A že by si dnes nikdo nepřipíjel krví? Pouhý detail. Při takto cítěném „bakalářském“ pojetí Siegfriedovy nevěry se spíš pozastavujeme nad tím, zda, když tak s Brünnhildou spokojeně žili obklopeni hořícím ohněm, vůbec snídali, kdy a jak se myli, kdy a jak chodili na záchod. Mytologickou látku nelze jen tak stáhnout do přízemních pater televizní zábavy; Wagnerovo libreto i hudba budou stále někde vyčuhovat a nedají se do otěží současného životního stylu vtěsnat. A navíc byla zcela eliminována děsivá role prstenu. Touha postav prsten získat motivuje a posouvá děj, v posledním díle touha mít prsten kulminuje. Ale v aktualizovaném pojetí je prsten zhola zbytečný, není vůbec jasné, jak si režisér představoval, že se změní běh světa, dostanou-li dcery Rýna prsten zpět. Nakonec ovšem režie zas tolik neprovokovala, neměla naštěstí žádnou zkázonosnou „koncepci“ a oblečení postav do soudobých kostýmů (Thibault Vancraenenbroeck) bylo povýtce formální. Patos a dramatičnost Wagnerova nesmrtelného díla jednoznačně zvítězily.
Úspěch večera ovšem do značné míry stojí a padá se sólisty. Kvalita byla u všech zaručena, třebaže vesměs nešlo o věhlasné superhvězdy. Stefan Vinke zpíval Siegfrieda na záskok, ale pohotově. Spoléhajíc především na hlasové možnosti i tónový rozsah, Brünnhildu zpívala Katarina Dalayman precizně, ale přece jen až příliš „kultivovaně“, větší dávka eruptivnosti by jí jistě neškodila. Skvělí byli bezesporu temně zlověstný Hagen (Mikhail Petrenko) i ostražitě bdělý Alberich (Dale Duesing). Sourozenci Gunther (Gerd Grochowski) a Gutruna (Emma Vetter) byli rovněž na výši svých úkolů, excelentně vystřihla svůj výstup Anne Sofie von Otter jako Waltrauta a bez pečlivě vyrovnaných trií Noren (Maria Radner, Daniela Denschlag, Miranda Keys) i dcer Rýna (Anna Siminska, Eva Vogel, Maria Radner) by nemohla slavit Rattlova příslovečná preciznost svůj triumf.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/07