08.01. | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Druhé letošní pražské vystoupení (Rudolfinum, Dvořákova síň, 16. 10.) Cecilie Bartoli bezesporu patřilo k nejpozoruhodnějším uměleckým událostem podzimní hudební sezony. Plakát, vydaný k tomuto koncertu, lákal posluchače zvětšenou podobou obalu jejího CD Sacrificium (Grammy Award 2011) – zpěvaččinou tváří a pažemi, spojenými s bílým mužským tělem, které odkazovalo na proslulou antickou sochu umírajícího Gala; evokoval úvahy o hořkém podtónu tématu programu, věnovaného dvěma staletím největší slávy kastrátů, z nichž většina pocházela z chudých rodin a jen nepatrnému množství se podařilo dosáhnout slávy a společenského úspěchu, připomínal Neapol jako centrum výchovy zpěváků a místo působení Nicoly Porpory – úspěšného operního skladatele a učitele kompozice a zpěvu, z jehož školy vzešli v 18. století nejproslulejší doboví zpěváci – mimo jiné i Carlo Broschi-Farinelli.
Reklamní kampaň naznačila, že se publikum může těšit na velkolepou show. Ten, kdo by se byl do Rudolfina vydal za takovým cílem, by však odešel s pocitem hlubokého zklamání. Vystoupení Cecilie Bartoli nebylo vypočítáno na efekt – s výjimkou kostýmu, který zvolila v posledních číslech programu, kdy přes střízlivý černý mužský převlek oblékla dlouhou, vepředu otevřenou rudou sukni, bílou košili nahradila zlatým živůtkem a v závěru programu přidala rudá pštrosí pera. Její projev je přirozený, zdrženlivý a neokázalý; daleko spíš než rozmáchlost jevištního pohybu současných pěveckých hvězd připomíná barokní jevištní gestiku, která velké emoce vyjadřuje pouhým náznakem. Hlavní síla spočívá v brilantní pěvecké technice, jejíž dokonalost je téměř neuvěřitelná, ve vynikajícím zvládnutí techniky messa di voce, zralém, ale přesto lehkém a neobyčejně pohyblivém hlase, který zvládá výšky bez forze a hloubky bez ztráty intenzity, ve schopnosti vyjádřit obsah textu a výrazně odlišit duchovní tvorbu od světské. Výmluvným příkladem tu byla Händelova árie Lascia la spina z oratoria Il trionfo del tempo e del disinganno (1707), kterou má běžný posluchač spojenou s operou Rinaldo (1711), kde se objevuje s textem Lascia ch’io pianga. Operní árii da capo by byla Cecilia Bartoli při návratu její první části bezpochyby vyzdobila; v árii z oratoria svou vynikající schopnost improvizovat ozdoby využila minimálně. Vkus, na který kladli důraz barokní hudební teoretici a kritici, jí v žádném případě neschází.
Program večera byl sestaven z árií z oper především italských autorů první poloviny 18. století Ricarda Broschiho (Merope), Leonarda Vinciho (Medo, Alessandro nelle Indie), Leonarda Lea (Zenobia in Palmira), Francesca Arai (Berenice), Nicoly Porpory (Siface, Adelaide); z německých skladatelů se tu vedle Georga Friedrich Händela objevil Carl Heirich Graun (Demofoonte). Soubor dobových nástrojů Il Giardino Armonico se za vedení svého šéfa Giovanni Antoniniho v průběhu večera předvedl jednak jako ideální doprovodné těleso, disponující skvělými hráči jak na smyčcové, tak dřevěné i žesťové dechové nástroje (výtečné invenční lesní rohy); svou vynikající pověst potvrdil i v instrumentálních číslech – předehrách k Porporovým operám (Meride e Selinunte, Germanico in Germania) a kantátám (Gedeone, Perdono, amata), Předehře č. 6 g moll Francesca Marii Veraciniho i Koncertu F dur pro zobcovou flétnu od Giuseppe Sammartiniho. Prožitek pocitu návratu do dob dávno minulých byl mimořádně intenzivní. Obecenstvo za něj Cecilii Bartoli a Il Giardino Armonico odměnilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje, nadšeným, spontánním voláním a máváním, kterého se v naší střízlivé době dočkají jen skutečně velkolepé projekty. Na tento jedinečný večer budou všichni jeho účastníci ještě dlouho vzpomínat; doufejme, že na jeho další pokračování nebudeme čekat dlouho.

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/12