Rytíř Jean-Yves Thibaudet

Francouzský pianista Jean-Yves Thibaudet byl bezpochyby jednou z největších hvězd letošní Dvořákovy Prahy. Vzdor jeho věhlasu bylo však Rudolfinum při jeho recitálu (11. 9.) zaplněné sotva z poloviny. Umělec si totiž připravil program určený zjevně pouze pro fajnšmekry – hrál po celý večer jen Debussyho. Ti, kdo přišli do Dvořákovy síně, však určitě nelitovali. V první polovině provedl Thibaudet kompletně druhý sešit Debussyho Preludií. Úvodní Mlhy hrál tónem tak neuvěřitelně měkkým a snovým, jako by se sám nástroj halil do mlžného oparu. Každé další preludium, které poté následovalo, působilo jako neopakovatelný lyrický obraz a okouzlovalo svou jedinečnou impresionistickou barevností – někdy akvarelově průsvitnou, jindy měkce pastelovou. Jean-Yves Thibaudet umí nenapodobitelně pracovat s tónovými nuancemi, a to tak jemně, že by se dokonce dalo mluvit o nuancích nuancí. Přitom je zajímavé, že v jeho hře není vůbec nic vyumělkovaného. Thibaudet hraje Debussyho hudbu naprosto přirozeně a je zjevné, že ji má dokonale zažitou. Jeho technika je skvělá, a přitom také jakoby samozřejmá – umělec ji nikde nestaví na odiv. Dokonce ani extrémně náročný Ohňostroj, uzavírající první půli večera, nebyl technickou exhibicí, ale dobrodružstvím světel a barev. A ač se to zdá být nemožné, ve druhé polovině recitálu jako by v sále barev ještě přibylo. Nejprve hrál pianista ranou Debussyho Bergamskou suitu. Slavný Svit luny jsem nikdy neslyšel v barvách něžnějších a tišších. Druhou větu této suity (Menuet) jsem vždycky považoval za trochu nudnou. Ale pod prsty Jeana-Yvese Thibaudeta se z ní stal kousek tak rozkošný a vtipný, že jsem se po koncertě musel doma podívat do not, proč jsem jí tak křivdil. Ve zvukomalebném cyklu Rytiny, který následoval po Bergamské suitě, pak Thibaudet s klavírním tónem doslova čaroval. Úvod Večera v Granadě se dvěma překrývajícími se barevnými vrstvami či tichý dětský popěvek v Zahradách v dešti už evokovaly spíš filmové záběry, než „pouhé“ obrazy. A při závěrečném Ostrovu radosti se Dvořákova síň rozzářila jako středomořský ostrov zaplavený slunečními paprsky. Hrát Debussyho s takovým pochopením a s takovou samozřejmou přirozeností a kultivovaností asi nemůže nikdo jiný než rodilý Francouz. Ostatně Jean-Yves Thibaudet byl roku 2001 jmenován za své zásluhy o francouzskou kulturu rytířem Řádu umění a literatury Francouzské republiky. Nadšeně aplaudujícímu pražskému publiku se sympatický umělec odměnil třemi přídavky. Nejprve zazněly Dívky v zahradě z cyklu Dětské scény od pozoruhodného katalánského skladatele Frederica Mompoua, po nich Brahmsovo druhé Intermezzo z opusu 118 a na závěr Ravelova Pavana za mrtvou infantku. Umělec zahrál přídavky neméně krásně než Debussyho a zanechal v Praze ten nejlepší dojem. (Škoda jen té spousty prázdných sedadel v sále…)

Sdílet článek: