Rozpačitý Rok 1905

Dne 28. ledna měli posluchači možnost v pražském Rudolfinu navštívit další z koncertů České filharmonie s jejím šéfdirigentem Eliahu Inbalem . V první polovině večera, jež byla zcela věnována Hectoru Berliozovi, zazněla baletní pantomima Královský lov a bouře z opery Trójané a Smrt Kleopatry , lyrická scéna pro soprán a orchestr. V té se představila Christiane Iven , německá pěvkyně, mezi jejíž úspěchy na koncertním poli patří například výstupy s orchestry Academy of St. Martin in the Fields, Royal Concertgebouw Orchestra, Orchestre de la Suisse Romande nebo orchestrem milánské La Scaly. Barvitost jejího kulatého, zvučného a intonačně čistého hlasu konvenovala emocionálně vypjatému námětu, jehož náročné, ale působivé hudební ztvárnění se sólistce dařilo dokreslovat podmanivým výrazem. Škoda, že některé orchestrální vstupy rušily v dramatických místech tupým tónem, postrádajícím očekávaný nádech vznešenosti.

Navzdory dramaturgické atraktivitě programu byla návštěvnost čtvrtečního koncertu překvapivě slabá. Snad právě nepříliš motivující atmosféra byla příčinou, proč se interpretům nepodařilo v monumentální 11. symfonii „Rok 1905“ Dmitrije Šostakoviče podat výkon, který by byl srovnatelný s provedeními světových orchestrů. Již v samotném začátku Adagia, kde by posluchač očekával mrazivě precizní rytmus a intenzivní napětí, podporované důsledným sostenutem, dirigent zkrátil první tři takty o celou dobu pauzy.

Jistá pohodlnost v interpretaci, naznačená v úvodu a procházející víceméně celou symfonií, se odrážela nejen v občasných rezervách v dodržování metra a tendenci na nepatřičných místech zrychlovat, ale i v nedostatečném využití nižší zvukové hladiny dynamického spektra orchestru a celkovém tempovém rozvržení. Pomalé části, v nichž by bylo třeba prokázat smysl pro udržení tahu, byly příznačně rychlejší, než je předepsáno – táhlým frázím se tak nedostávalo dostatečného prostoru k vytvoření kýžené atmosféry. Rychlé úseky byly naopak zpravidla umírněnější, s výjimkou vskutku bojovného druhého Allegra ve druhé větě, jehož svižnost však byla kvůli zbytečnému zastření intonace basů na zváženou.

Zvláštní expresivity dosáhla začátkem třetí věty ve svých sólových výstupech violová sekce, která tak zbytku zřejmě nejzdařileji provedené části předeslala adekvátní charakter. Rovněž je třeba zmínit interpretaci rozsáhlého sóla anglického rohu mezi exponovanými částmi poslední věty, které Vojtěch Jouza předvedl s inspirativním pochopením, za něž by si byl zasloužil být dirigentem při závěrečném děkování sólově vyvolán. Party relativně přehledné partitury zvládli hráči bez závažnějších technických pochybení i zvuk se jim dařilo držet v poměrně kultivované podobě. Nepřesvědčil dirigent Inbal – jak nedůsledným přístupem k závažnému dílu, tak ležérním vedením orchestru. Jeho projev, postrádající strhující živelnost i povznášející noblesu, se pro posluchače těžko stane vizuálním magnetem, ani se nezdá, že by stimuloval hráče k preciznějšímu výkonu a intenzivnějšímu nasazení.

Sdílet článek: