24.7.2011 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Na programu osmého koncertu orchestrálního cyklu C/D FOK (Smetanova síň, 27. 4. 2011) byla jména tří z největších mistrů pozdního romantismu – Brahmse, Čajkovského a Dvořáka. Vedle dvou oblíbených a často hraných skladeb – Brahmsových Variací na Haydnovo téma, op. 56 a Dvořákovy Symfonie č. 7 d moll, op. 70 – nabídl FOK posluchačům lahůdku: zřídka uváděný Čajkovského Klavírní koncert č. 2 G dur, op. 44.
Brahmsovy Variace pojal šéfdirigent Jiří Kout velmi sympaticky – věcně a přehledně. Skladbu nijak nedramatizoval, volil uměřená tempa i uměřené dynamické kontrasty a provázel posluchače partiturou s decentností a noblesou skutečného znalce, který si je vědom hodnoty díla i toho, že v tomto případě „méně znamená více“. Po tlumeném koloritu Variací se s leskem o to větším rozzářilo úvodní tutti Čajkovského koncertu. A když nastoupil sólista, v sále jako by zajiskřilo. Osmadvacetiletý ruský pianista Nikolaj Tokarev působí sice na první pohled křehce a bezbranně, ale když začne hrát, doslova z něho srší energie. Má imponující techniku a jeho ruce se nad klaviaturou míhaly rychlostí mnohdy až závratnou. Navíc na něm bylo vidět, že technicky náročné partie hraje s radostí, ba že se na ně dokonce přímo těší. Provedení první věty bylo tak elektrizující, že strhlo část publika k potlesku, a přiznávám, že jsem ten potlesk tentokrát vůbec nepovažoval za nemístný. Volnou větu koncipoval Čajkovskij značně netradičně: vedle klavíru v ní věnoval nezvykle velký prostor sólovým houslím a violoncellu. Klavír má v této větě jen pár lyrických vstupů, ale Tokarev je podal s tak okouzlujícím emotivním nábojem a s takovou tónovou kulturou, že o špičkových kvalitách tohoto pianisty nemůže být nejmenších pochyb. Obdiv si tu však zasloužili i oba další sólisté – Rita Čepurčenko (housle) a Miloš Jahoda (violoncello) – a neméně také orchestr a dirigent. Tokarev totiž v této větě nešetřil velkými rubaty a souhra ve všech těchto choulostivých místech byla skutečně dokonalá. Po strhující finální větě si publikum vynutilo na klavíristovi přídavek. A jak se ani jinak nedalo čekat, umělec zvolil dílo, kde se mohl blýsknout svou technikou: klavírní transkripci Chačaturjanova Šavlového tance. Technicky náročnou skladbu zahrál s lehkostí a suverenitou, jež brala dech. Dvořákovou Sedmou, která zazněla po přestávce, pak tento krásný večer skvěle vyvrcholil. Její provedení bylo mimořádně vitální a barevné, mělo napětí i tah a orchestr hrál pod inspirovaným vedením Jiřího Kouta velmi koncentrovaně. V průběhu skladby se sice tu a tam ozvalo pár detailů, které by při nahrávání bylo asi zapotřebí přetočit, ale v celkovém vyznění se jednalo o skutečně nevšední interpretaci, která jen znovu potvrdila vysoké kvality dirigenta i orchestru.

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/06