20.2.2005 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Nejzajímavějším počinem koncertního vakua v době listopadového zájezdu České filharmonie bylo v Rudolfinu hostování Janáčkovy filharmonie z Ostravy (25. a 26. 11.) vedené jejím šéfem Petrem Vronským. Zvláště Janáčkův Taras Bulba byl virtuózně strhující, doslova referenční. Určitě by mohl být v mnohém pro pražské orchestry inspirující. Pro zpaměti dirigujícího Vronského je Janáček evidentně jeho krevní skupinou. Rozeznělá partitura mu nádherně zpívala, orchestr hrál s obrovským nasazením a byl perfektně připraven. Pro pražské publikum muselo být zajímavé setkání s málo hranou hudbou Rudolfa Kubína. Rozkošatělá hudba symfonické básně Maryčka Magdonova s úderným začátkem a romanticky vzníceným průběhem byla pro mě objevem a centralistické, sebestředné Praze by určitě prospělo seznámit se s celým cyklem Ostrava. V Beethovenově 4. klavírním koncertu G dur orchestr ukázal, že se pod pevným dirigentovým vedením umí pozoruhodně zkáznit a být citlivým partnerem. Bohužel Eugen Indjic, pianista s dobrým renomé, byl až příliš velkým zklamáním. Prsty jako by mu od prvních frází ztěžkly, bohatou pedalizaci bych očekával spíše u Liszta a Rachmaninova, a tak kontury i detaily byly rozmazány. Navíc mu scházela jakákoli "charismatická" jiskra. Dirigent se naštěstí nedal zatlačit do pasivity a výkon orchestru tím vynikl ještě více. Škoda, že tak zvaná "regionální" tělesa hrají v Praze buďto pouze v rámci festivalů Pražské jaro nebo Pražský podzim nebo když je domovský orchestr na turné.

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/01