30.6.2009 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Často mě napadlo, kolik toho měli „putující tovaryši“ Schubert a Mahler společného, ať již například kvůli lásce ke zpívanému slovu, poezii, k lidové tvořivosti, k přírodě, nebo k žánrovým kategoriím písně a symfonie. Koncert Pražské komorní filharmonie 18. února v Rudolfinu byl citlivě sestaven i proveden. Nejdříve to byla Schubertova Sedmá symfonie h moll „Nedokončená“, kde dirigent Petr Altrichter dostal z orchestru to nejlepší – tónovou hebkost, hodně strukturovanou dynamiku, přesnost. Evidentně mu šlo hlavně o stavbu velkých ploch a v detailech spíše věřil „bělohlávkovskému“ drilu PKF. Rozhodně jsem neměl pocit, že by symfonii dirigent vnímal příliš melancholicky nebo dokonce pesimisticky. Bylo to nejlepší provedení, které jsem v tomto století v Praze slyšel. Nádherně sametové byly smyčce v Mahlerově Adagiettu z 5. symfonie. Zavládl klid, báječná atmosféra a Altrichter jen jemně modeloval barvy...
Dva zásadní, tematicky propojené Mahlerovy písňové cykly provedla tento večer Dagmar Pecková. Nejdříve Písně potulného tovaryše a na závěr výběr z Chlapcova kouzelného rohu. Obě provedení bych označil jako smířlivá. Smutek, hořkost, loučení, smrt nejsou tragédií. Dagmar Pecková dává dokonce písním jakousi nekomplikovanou naději. Pečlivě volí výrazové prostředky pro vyjádření citových pnutí a odstínů slov. Pěvecky bylo provedení až na zcela poslední tón Prasvětla zcela suverénní a místy jako bych se odpoutal z fádnosti pozemského bytí.

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/04