28.12.2008 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Barbara Frittoli, první dáma sopránového oboru dnešní Itálie, přijela poprvé do Prahy kupodivu až ve svých jednačtyřiceti letech. Za doprovodu Českého národního symfonického orchestru a dirigenta Heiko Mathiase Förstera zpívala 11. 11. na koncertu v pražském Obecním domě hudbu Mozarta, Verdiho a Leoncavalla. Po matném výkonu orchestru a dirigenta v předehře k Beethovenově opeře Fidelio přišel naštěstí postupný vzestup, který vyvrcholil v árii Tu che le vanita z Verdiho Dona Carlose. Sametový hlas v zenitu se nacházející pěvkyně hladil ucho i v Mozartovi (koncertní árie Ah, lo previdi, Misero! O sogno!, Cosi fan tutte), i když pár vysokých tónů ve forte bylo poněkud zneklidňujících.
O den později zpívala ve Španělském sále Pražského hradu Magdalena Kožená, první dáma současného českého vokálního umění, a svůj recitál věnovala první dámě Hradu, Lívii Klausové. Představila na něm podstatnou část své nové desky "Když mne stará matka" (viz recenze v HARMONII 11/2008). Na programu byly písně Schulhoffa, Ebena, Nováka, Janáčka, Martinů a Dvořáka. Zpěv paní Kožené hladil po srdci. Je neuvěřitelné, jak dokáže pracovat s významy slov, a již poněkolikáté se musím sklonit před jejím totálním propojením zpěvu a textu. Vrcholem večera byl pro mě podivuhodný cyklus šestadvacetiletého Vítězslava Nováka Pohádka srdce op. 8, který věnoval své "rozmilé přítelkyni" Josefě Javůrkové, provdané Podhájské. Stylové byly i její tři písňové folklorní přídavky - Bartók, Dvořák a Janáček. Její stálý recitálový partner, klavírista Malcolm Martineau, hrál fantasticky.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/12