19.1.2009 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Provedení Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ Gustava Mahlera Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem padlo shodou okolností do velmi dramatického období. Ale bez ohledu na spory s bývalým šéfdirigentem i s generálním ředitelem nakonec alespoň na pár dnů zvítězila profesionalita. Provedení bylo solidní a dokonce se podle plánu nahrávalo. Přívlastek profesionální by se ale nakonec hodil i pro charakteristiku provedení jako takového, hrálo se pozorně a soustředěně, bez velkých vnějších efektů. I dirigent Mácal většinu času velmi disciplinovaně ukazoval takt. Ovšem i tam, kde se snažil o taneční odlehčenost, jako v závěru druhé věty, ho orchestr ve výrazu nijak nenásledoval. Ne všechna intonačně obtížná místa pro trubky či lesní rohy vyšla stoprocentně, to je ale u živého provedení odpustitelné. Pojetí působilo promyšleně i pokud jde o dynamiku, i když nebylo objevné ani překvapivé. O nejpůsobivější momenty koncertu 8. května se nakonec postarali rovnocenně všichni tři interpreti vokálních partů. Altistka Renée Morloc má pro píseň Prasvětlo přesně tu potřebnou plnou a temnou barvu. A sopranistka Danielle Halbwachs ozdobila úvod páté věty jistými a znělými výškami. Českému filharmonickému sboru Brno vyšel prakticky celý intonačně náročný dlouhý pianissimový vstup sboru, ve fortissimech naopak sbor nekřičel a zachoval jistou střídmost a intonační jistotu. Efektní strhující závěr Mahlerovy Druhé interpretům zajistil v plném Rudolfinu dokonce ovace vstoje.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/06