8.6.2003 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Pátý abonentní koncert Pražské komorní filharmonie 17. 3. v pražském Rudolfinu měl jedno prokletí - stopáž. Byl prostě příliš dlouhý.
Napsat, že v úvodní Wagnerově Siegfriedově idyle se orchestr dobře rozehrál, by bylo málo. S požitkem jsem naslouchal kultivovanému zvuku smyčců a barevné homogennosti, kterou za téměř deset let trvání Jiří Bělohávek v mladých muzikantech vypěstoval. Pak však přišel na řadu Dvojkoncert pro violoncello, klavír a orchestr od Jiřího Gemrota (1957). Skladateli se podařilo vtělit do not nejen mnoho krásné hudby, ale také mnoho "zbytečných not", jak by řekl klasik. Bylo to zajímavé, vůči posluchači sympaticky vstřícné, ale natahování a přežvykování hudební materie leckoho unavilo. Výkony mladých sólistů, cellisty Jeremyho Findlaye a pianistky Eleny Braslavské, potěšily, i když klavíristka svého partnera technicky jednoznačně převyšovala. Hlavní hvězdou byl už v Čechách známý trumpetista Sergej Nakarjakov, virtuos, kterému jsou trumpetové mantinely úzké. Proto s oblibou hraje úpravy koncertů pro jiný nástroj. Tentokrát přijel s původně Fagotovým koncertem od Mozarta a zahrál jej bravurně, bezchybně, ale nějaký hluboký prožitek v tom nebyl. Čekání na vrchol večera se naplnilo až po přestávce Schumannovou Třetí symfonií Es dur, kterou zahrál orchestr pod pevným a inspirativním Bělohlávkovým vedením báječně. Až teď se dostavil hluboký prožitek a publikum to vycítilo.

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/05