13.6.2010 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Jiří Bělohlávek se paralelně věnuje symfoniím Bohuslava Martinů jak ve svém londýnském působišti u Symfonického orchestru BBC, se kterým je v této sezoně postupně dává všechny, tak s Českou filharmonií, s níž je snad nakonec všechny live natočené vydá na CD. První symfonie zazněla v Rudolfinu (11. 3.) od vstupní opalizace mezi tóninami h moll a H dur – přes své synkopy a jasné melodie i fantazijní modulace – až po samotný konec ve vší opojnosti i zemitosti. Třetí větu, tryznu za manželku objednavatele díla, dirigenta Kusevického, pojal dirigent velkolepě, vroucně a mimořádně závažně. Už jen díky této samotné části by večer stál za to.
Martinů však nebyl v programu sám. Nedlouho po londýnské premiéře suity z opery Káťa Kabanová zazněla tato partitura, jak ji sestavil Jaroslav Smolka, díky dirigentu Bělohlávkovi v Praze podruhé. Jde o vděčné koncertní číslo, zcela janáčkovské, dramaticky výmluvné, poutavé, filharmoniky naplno zahrané. Spolu s oběma českými klasiky o přízeň publika usiloval však ještě Jiří Gemrot. Plně se svým Klavírním koncertem, hraným ve světové premiéře, uspěl. Jednovětá, posluchačsky vstřícná a v celkové koncepci přehledná skladba má odpovídající robustnost, nápady i spád a vzbudila spontánní příznivý ohlas. Patřil i sólistovi, jímž byl na záskok místo původně hlášeného Jana Simona pianista Daniel Wiesner. Prokázal značnou dávku pohotovosti i okamžité virtuozity. Jednoznačně vděčný charakter skladby dává tušit, že jeho úsilí snad nebylo určeno jen jedinému provedení.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/04