27.11.2008 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Dvojí premiéra - poprvé v rámci Mezinárodního operního festivalu v Litomyšli na víceméně koncertním pódiu zámeckého nádvoří, podruhé na jevišti historické budovy Národního divadla - to je pro inscenátory téměř jistá cesta do pekel. Buď inscenace vyzní lépe tam (je-li především hudebně kvalitní) nebo onde. Přesto Národní divadlo zopakovalo tutéž chybu už potřetí, nevarováno rozpačitostí dvou předchozích inscenací Smetanových oper - Tajemství a Hubičky.
Mohli jsme ovšem doufat, že s užitím jevištní techniky se v Národním divadle oživí scénografie Petra Matáska, která by však určitě lépe vyzněla na komornějším jevišti a ve zcela jiném divadelním aranžmá. Kde ty loňské sněhy jsou, kdy královéhradecké divadlo Drak dokázalo rozdovádět Matáskův bleděmodrý jednoduchý scénický kolotoč frajkumšty živáčků a jejich dvojníků-loutek pod laskavým vedením režiséra Josefa Krofty! Mluvilo, zpívalo a tančilo mile "amatérsky" s doprovodem vtipně upravené přeinstrumentované Smetanovy muziky. Tentokrát Matáskova scénografie značně ztěžkla a poskytla jen málo prostorových možností méně tvárným a málo herecky a pohybově vybaveným operním hercům. K tomu zčásti karikující kostýmy Zuzany Přidalové (Vašek, Kecal, rodiče), poněkud zatěžkané mnohostí různě vzorovaných materiálů u modro - červeného baletu a barevně fádní u sboru, který téměř splýval s pískovou podlahou jeviště. "Nesešli se..."
Mladá režisérka Magdalena Švecová přistupovala k vražedně těžkému úkolu režírovat Prodanou nevěstu v Národním divadle se vší vážností, poctivostí, nejlépe, jak byla schopna (byla vedením Národního divadla či jeho operního souboru vyzvána a nikdo se nemůže divit, že úkol přijala). S jemnýma ženskýma rukama, s úctou k divadlu a k hudbě, ale i k folklórnímu základu Prodané nevěsty. Z inscenace se stalo spíše národopisné pásmo plné pečlivě vypracovaných detailů (choreografie Ladislavy Košíkové). V mnohosti druhoplánových výjevů jako by dějová linie Prodané nevěsty téměř zanikala, jednotlivé výstupy přecházely jeden ve druhý, dramatické situace (s výjimkou několika - Mařenka a Vašek, Mařenka a Jeník "Utiš se, utiš se, dívko, utiš se!") plynuly v nevýrazném sledu. V pozadí jeviště poetické scénky bílých dívek, napínajících bělostné ložní prádlo, přinášejících domečky nebo transportujících jediný volný scénografický prvek ve tvaru U rampy, který na jevišti někdy spíše překážel. K tomu čas od času starodávné baletní přeběhy přesně umístěné podle hudby a Divadlo Continuo, které se ve scéně komediantů, byť půvabné, s poetikou inscenace nepropojilo. Ten krásně divadelní nápad, sekáč, jejž jsme při předehře viděli jako by z ptačí perspektivy, se už v inscenaci nezopakoval. Bylo velmi poučné navštívit první tři představení - dvě premiéry a nedělní odpolední reprízu. Dirigent Ondrej Lenárd přinutil hráče orchestru Národního divadla, aby se dobře naučili předehru. Hráli rychle, lehce, přehledně, barevně, plasticky. Dál už příliš často vládla značně pomalá tempa, dramatičnosti a veselosti se tomuto hudebnímu nastudování poněkud nedostává. Obsazení první premiéry - veskrze matné postavy, vlažné dramatické situace: poeticky nekonkrétní Mařenka Pavly Vykopalové, neosobní a na počátku malinko netaktně kostýmovaný Jeník Miroslava Dvorského, který se rozezpíval až ve druhé půli večera, Veleho Kecal, jemuž vtipný kancelářský trakař spíše komplikoval život, dobrý, ale nepříjemně retardovaný Vašek Jaroslava Březiny. Známý a obávaný sextet rodičů, Kecala a Mařenky se na první premiéře příliš nezdařil, dámy Yvona Škvárová a Lenka Šmídová se intonačně natolik vymkly, že pravděpodobně jen obava z opakování téhož donutila pana dirigenta, aby "neodklepal".
Druhá premiéra: nejlepší Mařenka, již je schopno Národní divadlo v současné chvíli nabídnout - Dana Burešová, tvárná pěvecky i herecky, Jeník Tomáše Černého, který po pěvecké stránce strčil Miroslava Dvorského s přehledem do kapsy, Kecal hlasově, ba i herecky nadaného Zdeňka Plecha, který má však na této roli po všech stránkách včetně pěvecké ještě práce jako na kostele, málo průrazný Vašek Václava Lemberka, nepochopitelně zkarikovaní Mařenčini rodiče (Roman Janál, Jitka Soběhartová).
A konečně nedělní odpoledne: vynikající Jeník Jaroslava Březiny, nejpřekvapivější pěvecký i herecký výkon této inscenace, a Mařenka mladé Petry Šimkové, jejíž rozechvěný soprán korunují pevné výšky. Proč však zpívá v téže době jak lyrickou Gildu, tak mladodramatickou Mařenku, tomu, přiznávám se, nerozumím.
Olga Janáčková

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/11