4.10.2005 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Uvedení opery autorské trojice Petr Kofroň (hudba), Zdeněk Plachý (scénář a režie) a Jiří Šimáček (scénář) začalo vlastně už nějaký čas před premiérou - trojím e-mailovým varováním adresovaným hudebním publicistům a podepsaným Fantomem. Tajuplný mág rekomponoval Smetanovu Libuši a vzhledem k tomu, že vedení Národního divadla odmítá jeho projekt realizovat, hodlá svou verzi opery uvést v život s pomocí nadpřirozených schopností a sil. 23. března (a poté ještě několikrát v březnu a dubnu) se tak stalo, přičemž se ukázalo, že spíše než opera by se představení dalo charakterizovat jako performance - s mnoha nevšedními prvky, dílem originální a nápaditá, dílem zmatená. V projektu se prolínají dvě těžko slučitelné dimenze: na iluzionistických kouscích založená magická, jejíž efekt je okamžitý (předvede se kouzlo, následuje údiv), a dějová - v tomto případě tuctový příběh z divadelního zákulisí. Konečné dílo je výsledkem těžkého zápasu o redukci výchozího materiálu, který autoři do projektu přinesli, z něhož tkali a čerpali. Pěkných jednotlivostí byla spousta - představení bylo hodně akční, diváci se za dějem přesouvali po schodištích ND od 1. galerie po místnost se základními kameny (hlavní sál byl z performance vypuštěn), skvělá byla iluzionistická vrstva projektu, které se mistrovsky zhostil Karel Bušina. Že se tvůrci odvážili uvést do díla, jemuž sami říkají opera, fascinující triky, které snobský operní divák nezná zřejmě ani z pouti, považuji jednoznačně za bezkonkurenční plus. Ocenění hodný je, myslím, i sofistikovaný přístup k tématu - autoři se zjevně hluboce a s láskou orientují v dějinách - možná i praktikách - magie včetně jejích nejrůznějších aplikací a uměleckých zpracování. Do samotného díla se ovšem tato afinita promítla někdy až příliš didakticky, jindy zase zdánlivě bez souvislostí. Nepodařilo se najít společného jmenovatele všeho, co mělo - nebo chtělo - být sděleno, který by byl pro diváka čitelný. Jinými slovy, kolik vstupů, tolik výstupů a výsledkem byla tříšť. Hlavní postava prolínala představením ve třech zpodobeních: vedle již zmíněného kouzelníka se Fantom objevoval ještě v roli mluvené (Miloš Mejzlík) a pěvecké (Miroslav Švejda), s diváky ovšem komunikoval skrze fámula, mluvenou roli Egypťana, kterou její představitel Michal Zavadil pojednal s roztomile ironickou vemlouvavostí. Vzhledem k tomu, že v projektu dominují akce a slovo nad hudbou a zpěvem, nebyly čtyři další sólové pěvecké role - dvě ženské (Vanda Šípová, Eliška Weisová) a dvě mužské (Petr Pelzer, Zdeněk Plech) nikterak výrazné, zajímavější než party a projev sólistů se jevily jejich kostýmy (Markéta Oslzlá-Sládečková). Akcentovaná pohybová složka byla dobrou příležitostí pro členky baletu ND, hudební složka se naproti tomu obešla bez živých hudebníků, přičemž akce s hudbou a zpěvem koordinoval Petr Kofroň v roli dirigenta. Shrnuto: dobrý, solidně založený experiment, jemuž by, myslím, prospělo víceré opakování s obměňovanými ingrediencemi a následné zrání ke kýženému dílu.

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/06