Poslední a první

Koncerty silvestrovského dne a prvního dne nového roku jsou většinou něčím výjimečné a vymykají se schématům abonentních koncertů. V Praze tomu tak úplně nebylo. Novoroční koncert Pražských symfoniků měl obligátní schéma. Fanfárový vstup obstarala Slavnostní předehra C dur Bedřicha Smetany, na níž navázaly tři polky téhož autora (Louisina, Našim děvám, Venkovanka ). Pak přišel houslový virtuóz Ivan Ženatý a zahrál dva vděčné Dvořákovy kousky – Romanci f moll a Mazurek e moll . Druhá polovina večera patřila třetímu českému velikánu – Josefu Sukovi. Jeho Pohádka op. 16 je nádherná, a to zdaleka nejen kvůli skvostnému houslovému tématu zlo přemáhající lásky, a nedá se oposlouchat. Za uvedení v pravý čas patří FOK uznání. Orchestr hrál velmi koncentrovaně a byl evidentně nadšen vedením svého šéfa Serge Bauda . Ten se vcítil do ryze české hudby dokonale. Výborně se uvedl ušlechtilým romantickým pojetím Dvořáka a ryzí, čistou technikou Ivan Ženatý. Jenom úvod Mazurku mohl být ještě temperamentnější a svítivější. Mimochodem Smetanovy polky byly rozhodně zajímavějším repertoárem nežli rok co rok omílané straussovské valčíky, které zněly ten den prostřednictvím televize z Vídně v podání Vídeňské filharmonie a designovaného šéfa tamější Státní opery, a tím i tohoto orchestru Seiji Ozawy.

Podobně jako Berlínský filharmonický orchestr oslavuje i Česká filharmonie konec roku podvečerním silvestrovským koncertem. Na dirigentském stupínku však nestál šéf orchestru (jako u FOK) nebo slavný host (jako v Berlíně Daniel Barenboim), ale zručný, rychle pracující, mladý a teprve zkušenosti sbírající František Preisler . Nevím sice, jak by zvládal náročné partitury, ale s odlehčeným programem se vypořádal dobře. Nejlepší byla závěrečná 1. suita z Růžového kavalíra Richarda Strausse zatímco například Císařský valčík Johanna Strausse ml. viděno prizmatem famózních valčíkových orgií ve vídeňském Musikvereinu nepřesvědčil. České barvy hájil Janáčkův Měsíční valčík z Výletů pana Broučka . Jestliže poněkud zatěžkaná Rossiniho Předehra ze Straky zlodějky , kouzelné Čajkovského Valse scherzo a dvě části z Trojanovy hudby k filmu Císařův slavík , které vnesly do koncertu kýžený humor, splnily představu o silvestrovském koncertu, Gershwinova Rapsodie v modrém a zvláště drsně satirické mezihry ze Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovy působily dost divně. Dramaturga asi vedla k této volbě snaha po kontrastu. V Trojanovi se blýskli dva členové orchestru – trombonista Jiří Odcházel a houslista Miroslav Vilímec , který spolehlivě zahrál i sólo v Čajkovském. V Gershwinovi dostal šanci šestnáctiletý chráněnec Ashkenazyho, klavírista Lukáš Vondráček . Ukázal virtuózní techniku, která u tak mladého člověka není právě obvyklá, ovšem jeho současné podání Gershwina je dost nudné a chybí mu jazzový odpich. V této fázi vývoje je zatím jeho Gershwin poněkud těžkopádný.

Sdílet článek: