16.6.2011 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Pro vznik Dvořákova Jakobína byl rozhodující naprosto originální žánrový obrázek vesnického učitele-hudebníka a jeho školáků, který však přes všechnu neselhávající účinnost představuje jen část díla. Šlechtic z habsburského mocnářství, který by se nějak zapletl s francouzskými revolucionáři, by roku 1793 nebyl uvržen jen do vrchnostenské šatlavy, ale čekalo by ho státní vězení, i když nebyl zrovna jakobín, ale „jen“ girondista. Libretistka Marie Červinková-Riegrová předvedla domácí poměry za Francouzské revoluce příliš liberálně. „Jakobínu“ Bohuši z Harasova jde ale i v opeře o mnoho a konflikt v hraběcí rodině je v ději rozhodující. Jestliže se přesto přijímá a inscenuje jako relativně vedlejší, je to zaviněno přežívající úpravou opery od Karla Kovařovice, která se jí snažila dodávat údajně větší spád obrovskými škrty především v ansámblech pokládaných za „zdržování děje“, a tím poškodila právě pásmo hraběcího příběhu, jehož peripetiím a rozuzlení jsou věnována všechna tři velká finále. Plzeňské provedení obnovilo alespoň ústřední scénu střetnutí Bohuše a Adolfa ve 2. jednání, ale jinak se hodně Kovařovicovy úpravy drželo. Měli bychom návrat k původnímu Dvořákovu znění, jež netrvá déle než dvě a půl hodiny, čekat zrovna od plzeňské opery? A proč ne, zvláště když dispozice k takovému činu (který by měl v novější době jen jediného předchůdce v jevištním provedení souborem University of Iowa v USA v roce 1993) byly v Plzni tak mimořádně příznivé – vynikající hudební nastudování Ivana Paříka (včetně Zdeňka Vimra s operním sborem a Lucie Hofmanové a Aleny Tupé s dětským sborem), typově dobře zvolení a znamenitě zpívající sólisté (za všechny zmiňuji alespoň ideální pár Bohuše a Julie v podání Martina Bárty a Ivany Šakové) i režie Magdaleny Švecové, která si dobře poradila zejména se scénami sboru a dětí. Radost z toho, že se u nás na jeviště zase jednou dostala národní klasika, by byla právem ještě větší.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/12