Po Andrási Schiffovi a Grigoriji Sokolovovi nabídl cyklus České filharmonie „Klavírní recitály“ pražským posluchačům dalšího špičkového umělce: osmatřicetiletého norského pianistu Leifa Oveho Andsnese . Zcela vyprodaná Dvořákova síň (12. 3.) byla zjevným důkazem toho, že se jeho recitál zařadil k nejprestižnějším událostem této koncertní sezony. Velmi hezky vystavěný program zahájil Andsnes Bachovou Toccatou e moll BWV 914. Už v této skladbě mohli posluchači ocenit čistotu, přehlednost, senzitivnost i jemnou barevnost jeho projevu. Andsnesovým učitelem v Bergenu byl Jiří Hlinka. Díky němu se Andsnes důvěrně seznámil s českou hudbou a zamiloval si Janáčka. Není proto divu, že s velkým napětím bylo očekáváno druhé číslo recitálu, Janáčkův cyklus V mlhách. Andsnes jej provedl způsobem naprosto jedinečným a nenapodobitelným: ve ztišené dynamice s neskutečně jemnými a průzračnými barvami, jež neustále přecházely v nové a nové odstíny. Tichá dynamika – pro Andsnesovu hru ostatně příznačná – poskytla pianistovi prostor pro výstavbu velmi působivých gradací, jež nevrcholily ve fortissimu, ale třeba jen v pouhém mezzoforte. Citlivost Andsnesových prstů musí být opravdu mimořádná: trylek v poslední větě Janáčka zazněl tak tiše, že působil spíš už jenom jako lehký závan vzduchu – musím přiznat, že jsem doposud nikdy nic podobného neslyšel. S nemenším obdivem jsem sledoval Andsnesovu pedalizaci. To, nad čím posluchači žasli v malých intimních plochách Janáčkovy hudby, rozvinul pak pianista do plné šíře v Baladě g moll op. 24 norského národního skladatele E. H. Griega. V kompozičně náročné skladbě, pojaté autorem jako variační cyklus, prokázal Andsnes opět nejen neobyčejný cit pro poezii a pro barvy, ale také obdivuhodný smysl pro melodickou linii a pro pevnou architektonickou stavbu. Celou druhou část recitálu vyplnil pak výběr z Debussyho Preludií. Jednalo se povětšinou o skladby pianisticky „neefektní“ – Andsnes skutečně nemusí dokazovat, že umí hrát „rychle a silně“. Debussyho hudba plynula tiše, průzračně, s častými zámlkami a v měkkých barvách, z nichž se tu a tam nořily křehké melodické linie. Umělec hrál po celý večer v hluboké koncentraci, ponořený pouze do hudby, jeho oči mnohdy hleděly ne na klávesy, ale mimo ně jakoby někam daleko do jiných světů. A lidé v sále zcela podlehli zvláštnímu a těžko popsatelnému kouzlu jeho osobnosti, poslouchali soustředěně a tak tiše, že téměř nedýchali. Doufejme, že jsme tohoto sympatického pianistu neslyšeli v Praze naposledy.
