14.6.2010 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky V tomtéž týdnu jako proslulý Daniel Barenboim se v Rudolfinu představil u nás neznámý mladík. Z těch dvou je mým hrdinou jednoznačně ten druhý, šestadvacetiletý pianista rusko-izraelských kořenů Boris Giltburg. Strhující muzikalita, absolutní ponoření do díla, mimořádné technické dispozice a bohatá zvuková paleta, která pod jeho rukama vychází z nástroje – to jsou předpoklady zaručující, že tento umělec rozhodně v budoucnu nezapadne.
Na rozehrání zvolil Giltburg náročný kus: Bachovu Chaconnu v Busoniho úpravě. Technické eskapády, k nimž virtuóza Busoniho podnítila Bachova houslová kompozice, se v Giltburgově podání zdály hračkou, i v nejrychlejší oktávové smršti si zachoval totální zpěvnost a čistotu úhozu. Schumannův Karneval podal vyváženě jako emocionálně proměnlivou hudbu plnou významů i logickou kompoziční stavbu. Bohatou škálu emocí pak nabídl pianista po přestávce v hudbě ruských autorů: v Rachmaninovových Etudách-Obrazech a Prokofjevově Sonátě č. 8 B dur.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/04