20.1.2008 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Jestli je možné něco označit za pěvecký vrchol roku 2007, pak to byla návštěva mezzosopranistky Eliny Garanči, jež zpívala poprvé v Praze (17. 12., Obecní dům). Paní Garanča, z které se rychle stává prominentní pěvecká světová hvězda, sestavila program svého galavečera ze dvou kontrastních částí: vážnější, svého druhu belcantovější, a odlehčené, která jakoby předznamenala radost vánočních svátků. Večer pak byl svátkem hudebním, s jakým se Praha setkává bohužel zatím jen sporadicky. Její mezzosoprán je neuvěřitelně lahodný, až svůdně barevný, technicky perfektně ukotvený. Je to mimořádný hlas i co se týká lehkosti koloratur a emocionality. To jí umožňuje sugestivně vyjádřit obsah textu, aniž by byla nucena k patetickým gestům a teatrální mimice. Proto závěrečný výběr z Bizetovy Carmen byl zážitkem par excellence. Možná kvůli svému manželu a dirigentovi Karlu Marku Chichonovi nasála originalitu při interpretaci španělských zarzuel. Dvě cancióny od Barbieriho a Luny vášnivě zazpívala i v Praze. První polovina patřila velké italské trojici - Rossinimu, Bellinimu a Donizettimu. Už Rossiniho slavné arioso Di tanti palpiti (Tancredi) bylo průzračné a lehkonohé jako horský vánek. Do árií z Donizettiho oper Roberto Devereux a Maria Stuarda přidala dramatičnost a naléhavost, přičemž koloratury zůstaly křišťálově perlivé. Elina Garanča zpívá jako bohyně a vypadá jako bohyně - pro dnešní vizuální dobu ideální syntéza.
Dirigent Chichon dobře připravil Brněnskou filharmonii, která, možná pod vlivem vzácného hostování v Praze, hrála soustředěně a s velkým nasazením. Sice by bylo možné polemizovat s některými jednotlivostmi, jako například frázování v předehře k Rossiniho Lazebníku, ve flétnovém sólu z Carmen, tempa v téže opeře a občasný problém souhry, ale to není podstatné. Orchestr odvedl velmi dobrou práci. Koneckonců to byl večer Eliny Garanči, na který Pražané jen tak nezapomenou.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/01