13.3.2011 | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Zdá se, že nastal obrat. Znovu se renomované operní domy vrací k zásadám respektovat autora, inscenují jejich díla v původní době, dodržují historické reálie. Vedle Paříže to byl Curych, milánská Scala, Salcburk, St. Gallen, Lyon a nyní Wiener Festwochen.
Režisérka Francesca Zambello, která v inscenaci opery Billy Budd Benjamina Brittena na scéně L‘Opéra National de Paris fascinujícím způsobem ztvárnila především sborové scény (podobně jako ve své dřívější pařížské inscenaci Prokofjevovy opery Vojna a mír), dokázala dílo přesně časově i sociálně zařadit. Válečná vřava je její parketou a v Brittenově opeře hierarchizovala jedinečně všechny tematické vrstvy. Spojila naturalismus v detailu s romantickým entusiasmem, postihla i drsně nevázané zábavy i napjatý vztah mužstva k nenáviděnému důstojníkovi Claggartovi a jeho donašečům, v několika rovinách obsáhla i poněkud skryté homosexuální polohy díla, jedné z mála hraných oper, které nemají žádnou ženskou roli. Scéna a kostýmy (Alison Chitty) skvěle evokovaly dobu napoleonských bitev, výprava umožňovala plně využít jak kapitánovu kajutu, tak i skrytá zákoutí válečné lodi.
U postavy Billyho Budda (Lucas Meachem) byla zdůrazněna jeho živelnost a fyzická síla, ale i jistá změkčilost a příznaky nervové choroby, klíčová postava kapitána Vereho (Kim Begley), který rámuje příběh coby oživlou vzpomínku na stále bolestivě otevřenou ránu, byla prezentována jako postava prožívající velké vnitřní dilema: na jedné straně povinnost velitele, která mu velí podepsat ortel smrti, na druhé straně výčitky, že poslal na šibenici člověka, k němuž ho poutaly hluboké city. Neméně výrazný byl i Claggart (Gidon Saks), podobizna ostře řezaného a strohého despoty, kde režisérka zdůraznila homosexuální motivaci jeho sadismu, jeho až apokalyptickou mstivost. Epizody vždy dokreslují scénu, vytvářejí náladu situace, atmosféru každého výstupu. I celý sbor námořníků je jakoby sestaven z individuálních jedinců, kteří se náhle srocují a splývají v nezadržitelnou živelnou sílu jednolitého kolektivu, který se stává tu pokorným, tu rebelujícím masívem.
Dirigent Jeffrey Tate plně respektoval jak Brittenovu podmanivou elegičnost a při vší živelnosti dominující nostalgii, tak i jeho smysl pro překotné, stále se měnící rytmické figury, které detailně dotvářely neobyčejnou plastičnost charakterů i proměnlivé nálady námořnického mužstva, kde sbor pařížské opery (sbormistr Patrick Marie Aubert) doslova exceloval. Tate evokoval kontrastní představu klidného i rozbouřeného moře, sytý orchestrální zvuk i vokální erupce funkčně spojovaly představu opakujících se příznaků přílivu a odlivu v obrazech nitra zúčastněných postav, nitra naplněného potřebou něhy, lásky a pochopení a zároveň zmítaného výbuchy stále doutnajících vášní, nenávisti i všudypřítomného strachu.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/08