Předvánoční operní premiéry v Ostravě jsou již tradičně vrcholnou společenskou událostí. Dramaturg opery Národního divadla moravskoslezského Luděk Golat (v tomto divadle zastává mimo jiné i post ředitele, šéfa opery a režiséra řady představení) si pro toto ostře sledované období vybral velice náročnou operu Giuseppe Verdiho Macbeth , která bývá tvrdým oříškem i pro operní domy ve Vídni nebo v Curychu. Jedná se o operu, která spatřila světlo světa 11. 3. 1847 ve Florencii. Skladatel vycházel ze Shakespearova námětu a vytvořil drama velké vášnivé ctižádosti a zločinnosti. Hudba, ve shodě s námětem, byla mnohem dramatičtější, než jaká byla v italské tradici té doby takřka zákonem. V námětu tak chybí milostná zápletka, tudíž i příležitost k belcantu a lyrickým áriím. Původní provedení nepůsobilo na italské obecenstvo bezprostředně, a proto ještě po osmnácti letech, roku 1865, dílo zdokonalil a doplnil baletem čarodějnic pro pařížskou operu. Realizace ostravské inscenace (dirigent Jan Šrubař , scéna Jaroslav Malina , kostýmy Helena Anýžová , choreografie Tamara Černá , Igor Vejsada ; 1. premiéra 18. 12. 2004, 2. premiéra 19. 12.) se ujal tým v čele s režisérem Luďkem Golatem . Přes evidentní snahu vzájemné spolupráce došlo k dosti značné disharmonii. Jako příklad uveďme opětovné nelogické využití kovové/světelné rampy (zasvěceným divákům známa z ostravské Kouzelné flétny a nezasvěceným divákům známa z pop koncertů a festivalů), která výrazně zmenšila již tak komorní prostor jeviště Divadla Antonína Dvořáka. V některých momentech, jako jsou například „reje“ čarodějnic, začne divák zatajovat dech z obavy přepadnutí baletních sólistů a později i členů operního sboru do orchestřiště. V dalších případech jsou dokonce diváci sedící na galerii ochuzeni o tváře účinkujících. Sólisté sami vlastně nehrají, jen využívají operních gest a tradičních příchodů a odchodů. Scéna hostujícího Jaroslava Maliny je univerzálně použitelná na několik dalších oper. Kdyby se na ní v průběhu několika týdnů hrál Trubadúr , Othello nebo Rigoletto , asi by se nic nestalo. Kostýmy Heleny Anýžové jako by pocházely z více starších produkcí. Odhalená ňadra baletních sboristek, zejména v prvním jednání, lze považovat za prvoplánová, se snahou o hledání sexuálního podtextu.
Pěvecké obsazení je většinou trojí a vskutku mezinárodní. Sólisté pocházejí z Polska, Itálie, Slovenska a Ruska. Všechna pěvecká vystoupení byla značně průměrná. Škoda, že ostravské publikum se zatím nenaučilo nahlas reagovat na špatné pěvecké výkony i v průběhu představení. Možná by tak dosáhlo zlepšení. Zdena Vaníčková – Matoušková v roli Lady Macbeth předvedla nesoustředěný výkon. Její hlas zní stařecky a opotřebovaně. Nehledě na skutečnost, že již několik let disponuje silným vibratem s nádechem šelesti. Hostující Ital Alfio Grasso v roli Macbetha nenaplňuje představy italského zpěvu. Produkuje vytlačované tóny se znatelnými přechody mezi rejstříky. Bohdan Kurowski podal roli Banca na slušné úrovni. Překvapivě zklamal Gianluca Zampieri (opět italský host), který v náročné úloze Macduffa využívá techniky „křiku“, to jest čím hlasitěji, tím lépe. Malcolm (Duncanův syn) v podání Václava Moryse (host z operety NDM) byl přece jen zatížen neoperním hlasem, ale zato vládne krásnou srozumitelnou italštinou a bezchybnou intonací. V minulosti velice nadějný ostravský barytonista Vojtěch Kupka v roli Lékaře vydává matné tóny a je evidentně za svým uměleckým zenitem. Za zmínku ještě stojí Marianna Pillárová v roli Dvorní dámy, která svým ostrým sopránem podala herecky i pěvecky kvalitní výkon.
Samostatnou kapitolou zůstává němá role Vojáka a skotského krále Duncana. Hvězdy první velikosti (nejen! činohry NDM), jako jsou Jan Fišar, David Viktora, nebo Jan Hájek si vedou dobře, ale nejedná se v tomto případě o degradaci?
Hra orchestru byla značně diskutabilní. Rychlá tempa dirigenta Jana Šrubaře přerostla v pochodový charakter, v němž se ztrácely krásné hudební pasáže. Jeho nesouhra s operním sborem (který vyzníval až omračujícím dojmem negativně), byla možná dána i tak zvanými „echo“ efekty (playbacky), které jsem do konce představení nepochopil. Asi tak měla být navozena atmosféra středověké jeskyně.
Přes všechny uvedené nedostatky je ostravská opera, ve srovnání s oběma pražskými operami (Státní opera a ND) a brněnskou operou, nejlepším souborem v České republice. Pro všechny čtyři soubory je však příznačný zápach provinčnosti a zoufalé průměrnosti. Bučení na závěr první premiéry toho bylo důkazem.
