Internetový portál Opera PLUS , který se na českém internetu za pár let docela strmě a jednoznačně vyprofiloval v dostatečně, i když ne přehnaně odborný respektovaný zdroj reflexí a informací týkajících se vážné hudby, zejména operní, se stal 24. 11. pořadatelem a zároveň adresátem benefičního koncertu. V jeho rámci byli navíc vyhlášeni laureáti prvního ročníku Výročních cen Opery PLUS. Na základě nominací z odborných kruhů a následného hlasování čtenářů získala toto ocenění za své role z poslední doby Jana Šrejma Kačírková a v mužské kategorii za výjimečné mezinárodní úspěchy basbarytonista Adam Plachetka . Sopranistka byla mezi osmi sólisty benefičního koncertu.
Sukovu síň pražského Rudolfina se podařilo vyprodat do posledního ze všech 220 míst. I když akusticky zdaleka nebyla ideálním prostorem pro vysokou dynamiku operních árií, protože je to sál nevelký a neinspirativní, večer měl umělecky víc než uspokojivý průběh. A to nejen díky sólistům, ale i díky skvělému klavírnímu doprovodu dirigenta Davida Švece . Jana Šrejma Kačírková reprezentovala mladší generaci pěvců a zaujala jak v úloze Donny Anny z Mozartova Dona Giovanniho , tak v Traviatě a zejména coby Markétka z Gounodova Fausta . Má dostatečnou techniku a zdravý hlas a dokáže do něj vložit výraz. Je to jistě jedna z největších už jistých sopránových nadějí budoucnosti tuzemské opery. Z mladých se sympaticky projevila i Barbora Perná (Musetta, Zerlina) a Josef Škarka (Leporello a Kecal), který ovšem barvou hlasu není sytým basem; oba samozřejmě ještě čeká další profilace a cesta k charakteristické jedinečnosti. Roman Janál nezklamal ani jako vemlouvavý Giovanni, ani v kantiléně Písně o večernici , Štefan Margita se vedle Dona Ottavia s velkou znělostí a úctyhodným výsledkem pustil i do árie z Ciléovy Arlesanky . Večer ozdobila svou přítomností Dagmar Pecková (Carmen, Dalila) a stejně tak Helena Kaupová (nejen v ukolébavkách z Hubičky , ale zejména jako Rusalka). Opravdovou jedničkou, téměř zjevením, se ovšem na tomto koncertě stal tenorista Pavel Černoch , v tuzemsku přítomný minimálně a zatím téměř neznámý. Jeho hlas vyzrál i přes pěvcovo mládí k parametrům směle mezinárodním. Je to sice hlas ještě stále v podstatě lyrický, ale s objemem, charakterem i zbarvením sahajícím dál, hlas pevný, silný, široký a barevný, schopný ztišení i dynamických vrcholů. Potěšil nejprve v árii Gabriela Adorna z Verdiho Simona Boccanegry a pak zcela strhl jako Princ v Rusalce – mladý, přesvědčivý, jistý i zjihlý, podmanivý, ideální. Nejprve v árii Vidino divná , pak i v závěrečném dvojzpěvu. Ostatně, zpívá tuto roli na renomovaných scénách…
Koncert pro Operu PLUS se stal výjimečným tím, že nabídl to dobré a nejlepší ze současné české opery a že připomněl pozapomenutý formát přednesu operních árií s klavírem. A také, že vedle mladých upozornil i na současné zasloužilé. Na příkladu sopranistky Heleny Kaupové (a vlastně celé její generace) lze totiž ukázat, jak se bohužel situace změnila oproti desetiletím v minulosti, kdy v plné síle působili „slavní pěvci Národního divadla“: za svou dosavadní dráhu měla méně příležitostí k podobným koncertům, nedostala šanci ve větší míře natáčet a není tak známá, jak by mohla být.
I když se původně zamýšlený program tohoto koncertu kvůli onemocněním v některých jménech nakonec změnil, nebylo to na škodu. Daná sestava pěvců ho učinila neméně zajímavým. A Opera PLUS, nenápadně vedená Vítem Dvořákem, se prezentovala přesně na té úrovni, která k ní reálně patří. Nikoli nutně hvězdným galakoncertem některé zahraniční star, ale v základním a zároveň širším záběru – poctivým tuzemským uměním s ukázkou českých hlasů úspěšných v cizině, v poctě generaci, která je na vrcholu, i v příslibu těch, kteří postupně přebírají štafetu.
