Koncert Symfonického orchestru FOK 30. a 31. března kombinoval světovou premiéru objednanou orchestrem a dvě vděčná romantická díla. Očekávaná novinka Silvie Bodorové byla co do hudební řeči jistě v něčem „očekávatelná“ – nabídla ale pěkný zážitek a dočkala se velmi srdečného přijetí. Symfonie č. 1 „Con le campagne“ pro bicí a smyčce je ukázkou toho, že na tradičním čtyřvětém půdorysu lze zkomponovat hudbu, která je sdílná, srozumitelná a zároveň ne banální. To je hozená rukavice všem soudobým autorům, kteří žárlivě střeží a pak ironicky komentují každou novinku v našich poměrech slavné skladatelky. Bodorová opakovaně dovede najít polohu, která po všech možných experimentech zní neotřele a přitom se drží jistých pravidel a ukazuje kus dobrého řemesla. Symfonie má čitelný „myšlenkový příběh“, ale zároveň posluchače nezdržuje dalekosáhlými intelektuálními výklady o problémech současného světa a vesmíru. Nejdramatičtější první věta vyvolává temný obraz zmatení a nepřehlednosti, druhá věta „Breakdance“ je originální rytmickou variantou scherzových symfonických vět, jasně odkazující k současnosti, třetí pomalá věta s imitacemi zvonů a vděčným sólem na anglický roh ukazuje snad nejvýrazněji, že autorka má odvahu použít vlastně velmi tradiční prostředky svébytným způsobem. Čtvrtá věta vycházející z Bachova chorálu nabízí působivé, nadějné a přitom ne laciné vyústění. Dirigent Jiří Kout se za dílo postavil a velmi srdečně s ním splynul. Celý koncert otevřela Schumannova předehra Manfred , která nabízí mnoho emocí a zároveň ne mnoho zapamatovatelných hudebních nápadů. Varhanní symfonii Camilla Saint-Saënse v druhé polovině se pod taktovkou Jiřího Kouta dočkala velmi citlivého provedení, ve kterém vynikla řada detailů v instrumentaci. Hlavní ale bylo, že orchestr nikde nepřekrýval spodní varhanní linku – u mnoha provedení slyšíme varhany až v posledním akordu – tady se výborně využilo možnosti nástroje ve Smetanově síni. Svou zásluhu na tom, jak francouzsky příjemně a meditativně dílo vyznělo, měl i varhaník Pavel Černý .
