20.4.2010 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Tomáš Netopil se v posledních dvou třech letech stal malou tuzemskou senzací. Ještě samozřejmě není znám nejširší veřejnosti, ale kdo sleduje dění v hudbě pravidelně, už ví, že po zkušenostech v cizině rychle získává doma renomé a že v něm evidentně máme osobnost, kterou s velkou pravděpodobností čeká zajímavá, určitě i mezinárodně bohatá dráha. Směle koncipovaný inaugurační koncert, jímž se 10. září současně se zahájením sezony ujal místa šéfdirigenta orchestru pražského Národního divadla, byl proto poměrně hodně sledovanou akcí. Na jevišti historické budovy orchestr zahrál nejprve Dvořákovu Anglickou symfonii, poté zaznělo oratorium Gilgameš od Bohuslava Martinů. Netopil se v gestech nešetří, je v nich možná až marnotratný, ale výsledky má. Orchestr hrál pozorně, motivovaně, přesně, velmi pěkně, určitě lépe než při operních reprízách, jen na kompaktnosti a barevnosti celku je ve zvuku ještě dost práce. V symfonii se Netopil docela s úspěchem snažil dosáhnout lyrické zpěvnosti, z tělesa však nedostal dostatečně velkou porci měkkosti a splývavosti; jejich hra působí, možná trochu i akustickými poměry, oproti ideálu přece jen jako tvrdší a úsečnější. Pozdní dílo Martinů s mohutnou účastí sboru a se čtyřmi sólisty a recitátorem vyšlo vlastně lépe, mnohotvárněji, na potřebných místech docela dramaticky, jinde v čistých harmoniích pozitivně, i když ne snad přímo s nadčasovou filozofií. Ze sólistů zaujal hlasově především barytonista Aleš Jenis. Dirigent Netopil měl celý program koncepčně i výrazově pevně v rukou. Je zatím úspěšný jak v symfonickém, tak v operním repertoáru. Chystá v ND koncertně Salome, scénicky Idomenea a Káťu Kabanovou, hostuje současně u Pražských symfoniků... Může být zajímavé sledovat, jak a kam se bude vyhraňovat.

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/10