Nadpozemské světy Pera Tengstranda
25.8.2010 | Autor: Dita Hradecká | sekce: klasická hudba jazz - kritiky
Klavírní recitály pořádané koncertním jednatelstvím FOK mívají hezkou atmosféru – většinou je plno a volává se „bravo“. Na sobotním vystoupení Pera Tengstranda 13. 2. v Rudolfinu sice nebyla Dvořákova síň úplně vyprodaná, ale ohlas byl velmi pozitivní.
Sympatický Skandinávec žijící v New Jersey přivezl program rámovaný první a poslední sonátou Ludwiga van Beethovena s ukázkami z Griegových Lyrických kusů a Lisztovou Dantovskou sonátou. Program poměrně náročný – zvlášť ve druhé polovině.
Už prvními tóny první věty Beethovenovy Sonáty f moll op. 2 dal Tendstrand najevo svůj temperament, jakousi vnitřní pružinu, která jeho projevu propůjčuje napětí a dynamiku. Projevuje se i v bohaté agogice: každému motivku, každému tématu dává potřebný čas, taktové čáry se před ním rozestupují a metronom nemá šanci. Přesto má jeho pojetí svůj vnitřní řád a logiku. Další Tengstrandovou velkou devizou je něžný úhoz a měkký tón, který nikdy nevybočuje z mezí kultivovanosti. Pianista nevládne titánskou silou, naopak nalézá velký prostor na opačné straně dynamického spektra. Třetí věta Beethovenova op. 2, menuet, vyzněla překvapivě lyricky, aby se umělec do finále vrhl v omračujícím tempu. V tempu, jaké bohužel v akustice Rudolfina nechá leccos pěkného zaniknout.
Jako mistr miniatury se předvedl v Griegových Lyrických kusech. Zpěvnost Arietty nebo perlivá arpeggia Motýlka měly stejně mocný efekt jako ty největší „klády“ klavírního repertoáru.
Po přestávce čekal umělce náročný úkol v podobě Lisztovy sonáty Po četbě Danta. I tady Tengstrand přesvědčil jako interpret zcela oddaný dílu, vrhající se do oktávových a akordických kaskád „bez jištění“ a vydávající ze sebe všechno. Strhující provedení jej zřejmě vyčerpalo, což způsobilo nepříjemné výpadky v obou větách posledního čísla programu – Beethovenovy Sonáty c moll op. 111. Tady jako by se Tengstrand začal příliš kontrolovat, ztratil svou bezprostřednost i věčný úsměv. Jeho prstová technika umožňující totální kontrolu úhozu i v nejjemnější dynamice, se plně uplatnila ve druhé větě. Byla tam místa, kde dokázal stvořit nadpozemské světy a stejně působivě se pak vracet do „reality“ tématu.
Ačkoli tento Beethovenův opus sotva snese přídavek, zareagoval Tengstrand na aplaus sálu Chopinovým Nokturnem Es dur, které naznačilo, že poetika Griegova je mu přece jen bližší.
Sympatický Skandinávec žijící v New Jersey přivezl program rámovaný první a poslední sonátou Ludwiga van Beethovena s ukázkami z Griegových Lyrických kusů a Lisztovou Dantovskou sonátou. Program poměrně náročný – zvlášť ve druhé polovině.
Už prvními tóny první věty Beethovenovy Sonáty f moll op. 2 dal Tendstrand najevo svůj temperament, jakousi vnitřní pružinu, která jeho projevu propůjčuje napětí a dynamiku. Projevuje se i v bohaté agogice: každému motivku, každému tématu dává potřebný čas, taktové čáry se před ním rozestupují a metronom nemá šanci. Přesto má jeho pojetí svůj vnitřní řád a logiku. Další Tengstrandovou velkou devizou je něžný úhoz a měkký tón, který nikdy nevybočuje z mezí kultivovanosti. Pianista nevládne titánskou silou, naopak nalézá velký prostor na opačné straně dynamického spektra. Třetí věta Beethovenova op. 2, menuet, vyzněla překvapivě lyricky, aby se umělec do finále vrhl v omračujícím tempu. V tempu, jaké bohužel v akustice Rudolfina nechá leccos pěkného zaniknout.
Jako mistr miniatury se předvedl v Griegových Lyrických kusech. Zpěvnost Arietty nebo perlivá arpeggia Motýlka měly stejně mocný efekt jako ty největší „klády“ klavírního repertoáru.
Po přestávce čekal umělce náročný úkol v podobě Lisztovy sonáty Po četbě Danta. I tady Tengstrand přesvědčil jako interpret zcela oddaný dílu, vrhající se do oktávových a akordických kaskád „bez jištění“ a vydávající ze sebe všechno. Strhující provedení jej zřejmě vyčerpalo, což způsobilo nepříjemné výpadky v obou větách posledního čísla programu – Beethovenovy Sonáty c moll op. 111. Tady jako by se Tengstrand začal příliš kontrolovat, ztratil svou bezprostřednost i věčný úsměv. Jeho prstová technika umožňující totální kontrolu úhozu i v nejjemnější dynamice, se plně uplatnila ve druhé větě. Byla tam místa, kde dokázal stvořit nadpozemské světy a stejně působivě se pak vracet do „reality“ tématu.
Ačkoli tento Beethovenův opus sotva snese přídavek, zareagoval Tengstrand na aplaus sálu Chopinovým Nokturnem Es dur, které naznačilo, že poetika Griegova je mu přece jen bližší.
časopis Harmonie 2010/03
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-kritiky/Nadpozemske-svety-Pera-Tengstrada~25~srpen~2010/
Komentáře
&;
