18.3.2002 | Autor: Petra Svoboda-Konrádová | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Dopředu vyprodaný koncert Mrázova kvarteta svědčí o třech věcech: dobré volbě Pražského Jara, které se v tzv. populární řadě ne vždy takto vytáhne, 2. o hladu zdejšího publika po špičkovém americkém akustickém jazzu, kterého v programu Agharta Prague Jazz Festivalu třeskutě ubylo a 3. o tom, že není nad sehraný soubor, jenž předčí všechny účelově sestavené all-stars bandy.
Pianista Richie Beirach, jehož náš nejslavnější jazzman zná mnohem lépe než své boty, které by nemohl nosit tak dlouho, jako zná Beiracha, používá klávesnici už jen jako dveře do hudebního všehomíra, kam je mu tolik přirozené se hluboce zanořit a komunikovat s hudební pravdou, což umějí jen hotoví guruové skladby a improvizace. Tlustý selmerový tón tenorsaxofonu Richie Perryho i jeho obdivuhodně přímé myšlení v sólech jsou sytou esencí akustického jazzového jsoucna se vší jeho historií, bubeník Lewis Nash je stručně ideál s hravými finesami a sofistikovaná kontrabasová hra George Mráze je snad opravdu přirozeně melodicky nejprodchnutější na světě. Vrcholem večera byla možná v druhé půli Mrázem tolik oblíbená balada Peacocks, která ožila v plné nádheře. Hostování Emila Viklického a Zuzany Lapčíkové ve třech skladbách po přestávce vyznělo jako propagace nejnovější Mrázovy desky Morava logicky, ale při tak vysoko nasazené laťce jiného typu velmi kontrastně.

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/07