Met in HD – Manon

Laurent Pelly , jehož inscenace Massenetovy Manon potěšila, ba nadchla diváky, sledující 7. 4. živý přenos z Metropolitní opery do kin, je bezpochyby operním režisérem nejvyšší kvality. Ovládá režijní řemeslo suverénně, ať už režíruje Donizettiho Dceru pluku, Offenbachův Pařížský život nebo Massenetovu Popelku či Manon. Nechci tím ovšem říci, že je řemeslníkem, právě naopak. Jeho rukopis je rozpoznatelný podle obratného a vskutku vynalézavého řešení divadelních situací, které staví na pozoruhodné spolupráci s operními herci, ať už jsou sólisty nebo hrají svou roli ve sboru, výtečně spolupracuje se svými výtvarnými spolupracovníky (scéna Chantal Thomas , kostýmy Peter J. Hall , světelný design Joël Adam ) a v neposlední řadě s dirigentem. Hudební složka je tu povznesena na skutečný základ inscenace, protože dirigent (tentokrát opět vynikající šéfdirigent Met Fabio Luisi ), cítí-li alespoň trošku jako divadelník, zřejmě ani nemůže jinak než podpořit Pellyho smysl pro rytmus, tempo a dynamiku inscenace. Mimořádný je režisérův smysl pro humor – ten se projevuje pochopitelně i v jeho „vážných“ inscenacích. Pelly dovede vypointovat jednotlivé výjevy, scény, jednotlivá jednání, celou operu, postupuje od detailů k celkům, ale také naopak, v zájmu celku dokáže s patřičným nadhledem vytěsnit detaily. Vychází z charakteristických rysů každého operního díla, aby je s pomocí svého inscenačního týmu přetavil do svébytné, svérázné divadelní podoby. Kolik divadelních rysů vydobude z každé opery, jak chytře dokáže propojit a hierarchizovat dění na simultánní scéně! Příkladem může být první dějství Massenetovy Manon: děj tu probíhá zároveň v hospodě, před ní, nechybí ani příjezd dostavníku a útěk Manon s des Grieuxem. Na jevišti poměrně realistická dekorace – vpravo dům, v němž hospodu spíše tušíme. Úvod, v němž se prominentní hosté dožadují jídla a pití, se překvapivě odehrává na prostranství před domem, hosté tam seběhli po schodech, vedoucích od silnice. Režisér tím získal prostor pro rozehrání lehkomyslné společnosti, to jest dvou boháčů a jejich tří milenek, kteří budou budoucí mileneckou dvojici Manon a des Grieuxe provázet i nadále. Dostavník přesto přijíždí průjezdem v domě až na plochu jeviště. Pelly nekompromisně odděluje dění v interiéru, které odsunuje za scénu, a dění v exteriéru. Získává tím soustředění a klid pro výjev zmateného vykládání kufrů z dostavníku, setkání Manon s bratrancem Lescautem (už tady se projeví Manonina zvýšená erotičnost a přitažlivost pro muže a tím srozumitelněji, pochopitelněji vyzní její náhlý útěk s des Grieuxem). Stejně důsledně člení Pelly scénu druhého jednání, když byteček Manon a des Grieuxe umístí do mansardy, spojené s plochou jeviště členitým schodištěm. V posledním jednání pak zcela uvolní prostor jeviště pro Manon, která se objevuje ve zcela zuboženém stavu, krutě bita svými vězniteli. Tady není místo pro jakoukoli koketerii. Manon umírá a ví proč, des Grieux (ne poprvé) za ní pouze nedospěle klopýtá.

Domnívám se, že Manon zůstane pro Annu Netrebko jednou z nejpřesvědčivěji ztělesněných postav. Zvládá naprosto suverénně oblouk od rozjívené, nezvládnutelné holky přes nadutou bohatou krasavici, která nemá peněz a zábavy nikdy dost, až po pokořenou lidskou bytost, která těsně před smrtí poznává, že svůj život promarnila. Zde je Netrebko opravdovou operní herečkou – bezpochyby proto, že ji režisér k takto jasně vymodelované postavě dovedl. Ani k jejímu pěveckému zvládnutí role není co dodat, je dokonalé. Piotr Beczala je des Grieuxem snadno podléhajícím manipulaci za jakýchkoli okolností (proto ta postel „v kostele“ – nejde o nic jiného než o běžnou simultánní scénu). Jeho manipulovatelné bytosti pak zbývá jen bezmocný žal. Ostatní postavy jsou stejně přesvědčivé herecky i pěvecky. Požitkářský Lescaut (Paulo Szot ), pohledný boháč de Brétigny (Bradley Garvin ) i jeho ještě majetnější, záměrně groteskní, ale o to krutější kumpán Guillot de Morfontaine (Christophe Mortagne ), jehož pomsta je příčinou Manonina konce. Sbor rozehrává režisér po svém hravém a důsledném způsobu – převažují muži (i ženy) ve fracích – potřebuje totiž tuto převahu mužských bytostí, obdivovatelů Manon i ve chvíli, kdy je sbor zkomponovaný jako smíšený. Dokáže toho (skvěle zpívajícího) sboru využít jako jednolité masy, ale také jako volně korzujících jednotlivců. Inscenace Massenetovy Manon patří k vrcholům živých přenosů z Met. Však jsme se letos na příjemné překvapení dost načekali (Rodelinda?, Soumrak bohů?, Ernani??)!

Sdílet článek: