2.8.2010 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Velikonoční festival uspořádaný Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK měl po svátcích v programu nepochybně jako magnet vystoupení tělesa s Dagmar Peckovou a Jiřím Bělohlávkem. Slibné a mimořádné ovšem zdaleka nebylo jen silné interpretační obsazení, ale také dramaturgie koncertu ve Smetanově síni. Soustředění pozornosti na přelom 19. a 20. století a v něm na tři generačně blízké skladatelské osobnosti příbuzných východisek bylo zajímavé a splnilo očekávání. Mahlerovo Adagietto z Páté symfonie je ve své nekonečné lyrice čím dál vděčnějším samostatným číslem; pod taktovkou Jiřího Bělohlávka se této hudbě dostalo (9. 4.) maximální pozornosti a s ní znalecky vyvážené zvukové a výrazové jemnosti. V Šesti písních na texty Maurice Maeterlincka dala mezzosopranistka Dagmar Pecková v Praze po delší době opět nahlédnout do své nejvlastnější repertoárové domény – do zpěvů s existenciálním podtónem, lehce posmutnělých, mnohoznačných a nekonečně krásných. Možná jako by lehce ubylo znělosti hlasu ve spodních polohách, ale citlivý a procítěný doprovod dal vyniknout všem potřebným atributům tak, že Zemlinského neagresivní písně zamířily přímo k srdci posluchače. Symfonie Josefa Bohuslava Foerstera vůbec nejsou v našich koncertech častou položkou, dokonce nejsou ani položkou obvyklou. Zařazení Čtvrté, mající podtitul Veliká noc a nesoucí jasné duchovní poselství, potvrdilo, že jde i v tomto případě o hudbu ušlechtile mírnou, která by si zasloužila častější rozeznění. Potvrdilo současně, že jde o hudbu, která na sebe ničím záměrně příliš neupozorňuje, a to – z hlediska dnešní doby – až téměř sebezničujícím způsobem. Je upřímná a opravdová, ale současně tak úzkostlivě korektní, že dokonce před závěrem, přestože užívá v orchestru varhany, propásne příležitost k takové gradaci, která by se opravdu jedinečně zapsala do paměti... Orchestr hrál po celý večer se zájmem a s respektem.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/05