26.7.2002 | Autor: Miroslav Srnka | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Pro milovníky soudobé hudby byl zlatým hřebem letošního Pražského jara s nejvíce karáty příjezd souboru London Sinfonietta s Oliverem Knussenem. Ansámbl se ukázal tak, jak jej známe z nahrávek - v úžasné hráčské kondici, rytmické přesnosti, barevné zakulacenosti. Instrumentální dokonalost asi nejvíce vynikla na Stravinského Septetu. Tomu předcházela na úvod vlastní skladba dirigenta večera Coursing s nesmírnou vitalitou a pohyblivostí. Před přestávkou zaznělo ještě Carterovo drásavě disociované Asko Concerto. Už o přestávce se v kuloárech mezi specialisty bouřlivě diskutovalo a bylo jasné, že přijel soubor s jinými návyky a repertoárem, než na jaký jsme uvyklí u nás. Nástrojová vybroušenost vyvolávala nařčení ze sterility a ani repertoár - běžný a osvědčený v anglickém a francouzském světě soudobé hudby - nevzbuzoval příliš nadšení. Zkrátka střet dvou návyků, který obávám se česká strana nemůže dlouhodobě udržet. Spíš bych řekl, že svět naší soudobé hudby, poněkud nihilistický a pohodlný, na takovéto vystoupení ještě není připraven. Naštěstí po přestávce přišly skladby promlouvající jasnější emocionální řečí, a tak už se po nich hlasitost "bravo" jen stupňovala. Birtwistlův Ritual Fragment uspěl díky své archaické scéničnosti, Andersonova Alhambra Fantasy díky nespoutanému, vpravdě straussovskému hédonismu (rockeři by řekli: "To byl nářez!"). Závěrečný klidný, jakoby jen přes hedvábný papír pozorovatelný Takemitsu (Tree Line) mohl překvapit svým umístěním na závěr (ve skutečnosti to jistě bylo kvůli přeladěné harfě), přesto publikum uchvátil a znehybnil.
Na závěr už názor londýnského ansámblu na soudobou hudbu přijalo publikum vcelku jednotně. I tak se domnívám, že dlouhodobá izolovanost dvou světů současného hudebního umění doposud nebyla překonána. Tím nechci říct, že postoj anglického souboru je svatý. Reprezentuje ovšem dost velkou a přesvědčivou část dnešní západoevropské soudobé hudby. Nejsem si jist, zda jsme mu schopni postavit rovnocennou alternativu (když už kritizujeme). Pro mě osobně to byl nakonec veliký zážitek. A zároveň lekce hráčské kultury - žádný člen souboru nešustil s obracením not do ticha nebo sóla svého kolegy a v samotném závěru Takemitsu drželi instrumentalisté své smyčce nehybně nad strunami po celou dobu dlouhého hobojového epilogu.

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/07