Významná litevská pianistka Muza Rubackyté připravila pro své pražské vystoupení v cyklu FOK Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň, 26. 1.) velmi kvalitní a technicky mimořádně náročný program. V první půli zazněly tři skladby, které – každá po svém – reflektovaly odkaz hudebního baroka. Šostakovič ve svém cyklu 24 preludií a fug op. 87 , z něhož Muza Rubackyté vybrala závěrečné Preludium a fugu d moll , vědomě navazuje na proslulý Bachův Dobře temperovaný klavír. V případě druhé skladby recitálu – Chaconny d moll – se jedná o romantickou Busoniho klavírní transkripci jedné z nejznámějších Bachových kompozic pro sólové housle. Charakter barokní chaconny má pak i téma Beethovenových 32 variací c moll WoO 80 , jimiž Muza Rubackyté první část svého recitálu uzavřela. Celou druhou půli večera vyplnila pak skladbami vybranými z „italských“ sešitů Lisztova cyklu Léta putování .
Úvodní takty Šostakovičova Preludia d moll hrála Muza Rubackyté velmi energicky a s velkou zvukovou razancí a brzy bylo zřejmé, že posloucháme typickou představitelku tak zvané „ruské školy“ se vším, co k tomuto pojmu patřilo v druhé půli 20. století. Nejvýznačnějším rysem této „školy“ je dokonale zvládnutá „velká“ technika, s ní spojený „velký“ zvuk a neobyčejná fyzická výdrž. Na těchto základech je pak budován repertoár, který bývá značně široký a v němž nesmějí chybět skladby Lisztovy. Preferování „velké techniky“ s sebou ovšem občas nese i jistou „velkorysost“ a „povrchnost“ ve výrazu. Po poslechu první půli recitálu Muzy Rubackyté bylo možné konstatovat, že techniku má tato pianistka opravdu obdivuhodnou (především fantastické oktávy). Přesto její hra nepůsobila nijak zvlášť přesvědčivě, a to i vzdor tomu, že Muza Rubackyté nešetřila velkými a efektními gesty. Zajímavěji vyzněla druhá, lisztovská část recitálu. Poetické Sposalizio a tři Petrarkovy sonety sice trochu trpěly přehnaně vemlouvavým výrazem a vehementními rubaty, zato v Sonátě podle Danta byla umělkyně ve svém živlu. Tady nejenže mohla naplno uplatnit svou velkou techniku, ale ani výrazová velkorysost nebyla tomuto symfonicky koncipovanému dílu nijak na škodu. Provedení bylo opravdu strhující a lze je bez nadsázky označit za vrchol večera.
