28.10.2010 | Autoři: Michaela Freemanová, Marc Niubò | sekce: klasická hudba jazz - kritiky
Letní slavnosti staré hudby, pořádané v Praze Collegiem Marianem, se podobají šňůrám, na kterých jsou navlečené nepravidelně tvarované barokní perly. Jejich hodnota rok od roku stoupá; to, čím nejvíce přitahují publikum je neobvyklost jejich programů, spojená s vysokou interpretační kvalitou. Letošní ročník se konal ve dnech 22. července až 8. srpna pod titulem Zrození virtuozity. Většině našeho publika zcela neznámého barokního virtuosa představil hned první festivalový koncert: „Boemo furioso“ František Jiránek (1698 – 1778), který působil v Praze a Drážďanech a jehož dílo se z hlubin hudebně historického zapomnění vynořilo teprve nedávno díky zájmu muzikologa Václava Kapsy o kapelu hraběte Václava Morzina a její hudebníky, byl houslistou tartiniovského střihu, jehož učitelem byl Morzinův „maestro di musica in Italia“ Antonio Vivaldi. Jiránek však nebyl pouhým Vivaldiho klonem – měl svůj velmi osobitý a vyhraněný kompoziční styl. Dokazují to jeho sinfonie a koncerty pro fagot, příčnou flétnu a housle, které v provedení Collegia Mariana a tří vynikajících sólistů, flétnistky Jany Semerádové, fagotisty Sergia Azzoliniho a houslistky Mariny Kataržnovy zazněly v Rudolfinu – konfrontace s Vivaldiho Koncertem pro flétnu, fagot a smyčce, RV 104, který koncert uzavřel, Jiránkovi rozhodně neublížila. Zcela jiný typ virtuozity reprezentoval 24. července v Břevnovském klášteře program „Clavis ad cor meum“. Maďarský specialista na hru na historické klávesové nástroje Miklos Spányi tu představil svůj klavichord – kopii nástroje, postaveného kolem roku 1750, která se vyznačuje krásným, kupodivu nosným zvukem. Klavichord se těšil značné oblibě až do prvních desetiletí 19. století: ve školních světnicích ho mívali kantoři, v komnatách aristokratičtí nespavci, kteří jeho zvukem rozptylovali služebnictvo, v kajutách námořní kapitáni; jako ideální klávesový nástroj „pro školu a dům“ se díky své skladnosti a tónové měkkosti jeví i dnes. Miklos Spányi ho předvedl z jiné strany – jako virtuózní nástroj par excellence. Zvolil si k tomu interpretačně obtížný dobový repertoár: skladby Jiřího Antonína Bendy, Carla Philippa Emanuela Bacha (který se pravděpodobně nejvíce zasloužil o propagaci klavichordu) a kompozičně už k ranému romantismu mířícího Friedricha Wilhelma Rusta.
Zatímco první i druhý festivalový koncert byly zrcadly virtuozity 18. století, třetí koncert, „Fantasias y glosas“ (Trojský zámek, 24. července) byl dokladem virtuozity sice dnešní, avšak vycházející zejména z renesančních tradic. Uměleckým vedoucím španělského souboru Accademia del Piacere je gambista Fahmi Alqhai, který je syrsko-palestinského původu. Na projevu jeho i druhého gambisty, Rami Alquhaie, je to znát – a protože Španělsko mělo k arabským zemím vždy hodně blízko, Enrique Solinis (barokní kytara, vihuela) a Alberto Martinez Molina (cembalo) jsou pro ně dobrými partnery. Program byl sestaven ze skladeb Pedra Guerrera, Antonia a Hernanda de Cabezón, Jacquese Arcadelta (v úpravě Diega Ortize), Josquina des Prez, Cristóbala de Morales, Gaspara Sanze a Bartoloméa de Selva y Salaverde. Ve středověké literatuře se pod glosou rozuměla poznámka na okraji nebo uvnitř textu, která měla blíže objasnit význam nesnadno pochopitelné pasáže či slova; v dnešním slova smyslu jde o polemický komentář, věnovaný jednomu základnímu tématu. Hudební glosa může být jedním i druhým. S pomocí dobového vokabuláře melodických výplní a ozdob rozvíjí většinou jednoduché krátké téma, které by samo o sobě nestačilo upoutat posluchače na víc než několik minut – zatímco glosa může zaujmout jeho pozornost po dobu téměř nekonečnou. Na podobném principu jsou založeny i renesanční a raně barokní diferencías a fantasie. Pokud se chce o variace tohoto typu pokusit někdo dnes, musí mít široké znalosti dobové interpretační praxe. Fahmi Alqhai její taje zjevně zvládl na jedničku – dokazují to jak jeho úpravy většiny v programu uvedených kompozic, tak vlastní zpracování Folias (jedna z nejslavnějších renesančních „putujících“ melodií), Marionas a Canarios, které převzal z raně barokní Instrucción de de música (Zaragoza 1674). Všechny jeho improvizace jsou stylově přesné a působí naprosto přirozeně; totéž platilo i o závěrečném přídavku, který se nesl v autentickém flamencovém duchu. Podobný charakter jako tento večer měl i pátý festivalový koncert, „Umění diminucí“ (Anežský klášter, 29. července), na kterém vystoupil světově proslulý americký cinkenista Bruce Dickey, tentokrát jako člen souboru La Violetta (cink, cembalo, viola da gamba, na kterou hraje umělecká vedoucí ansámblu Paulina van Laarhoven). Výběr skladeb se orientoval především na Itálii a Španělsko (Girolamo Frescobaldi, Tarquinio Merula, Giovanni Paolo Cima, Diego Ortiz, Giovanni Picchi, Giovanni Pierluigi da Palestrina, Cipriano de Rore, Luigi Rossi, Gioseffo Guami) a frankovlámské autory (Josquin des Prez, Pierre Sandrin, Orlando di Lasso). Interpreti při jejich provedení využili celou škálu svého improvizačního mistrovství; jiným způsobem než Accademia del Piacere, nicméně stejně pozoruhodně a přesvědčivě (za zvláštní zmínku tu stojí Dickeyho brilantní hra a schopnost vytváření echových efektů).
Čtvrtý koncert, „Violino virtuoso“ (Refektář kláštera dominikánů, 28. července) posunul festival znova kupředu – soubor Harmonie Universelle na něm ve složení dvoje housle, violone a cembalo nebo varhany prezentoval pod vedením Floriana Deutera sérii skladeb tří velkých postav středoevropského raného baroka: Johanna Heinricha Schmelzera, Ignaze Franze von Biber, a Georga Muffata. Všichni měli hodně společného s českými zeměmi – Schmelzer zemřel v Praze, Biber pocházel ze Stráže pod Ralskem (domácí hudební establishment se k němu však nechtěl znát ani v roce 2004, kdy si hnutí za starou hudbu po celém světě připomínalo jeho dvojité velké výročí – zůstal pro něj pouhým českým Němcem), Muffat v Praze v roce 1677 napsal jednu z nejkrásnějších raně barokních houslových sonát, která na tomto večeru rovněž zazněla. Stejného typu bylo i „Sólo pro krále“ (Břevnovský klášter, 4. srpna), lépe řečeno sólo pro Janu Semerádovou a cembalistku Barbaru Marii Willi, které s velkým šarmem a hráčským mistrovstvím uvedly posluchače prostřednictvím hudby i dobových textů ke dvoru Bedřicha II. Velikého a mezi jeho hudebníky – počínaje Johannem Sebastianem Bachem a jeho syny Carlem Philippem Emanuelem a Wilhelmem Friedemannem, přes Jiřího Antonína Bendu a znamenitého flétnistu Johanna Joachima Quantze, až po Johanna Philippa Kirnbergera – významného hudebního teoretika a velkého obdivovatele Johanna Sebastiana Bacha. Výborným hudebníkem musel být i sám král – napovídají to jak vzpomínky současníků, tak i skladby, které v jeho palácích vznikaly pro jeho milovaný nástroj, příčnou flétnu. Vybrat mezi letošními festivalovými koncerty ten nejlepší bylo i letos nemožné; také „berlínský“ večer patřil k těm, ke kterým se posluchači budou ve vzpomínkách často vracet.
Festival skončil stejně velkolepě, jako začal – představením v někdejším klášterním kostele irských františkánů, nedávno proměněném v muzikálové divadlo Hybernia. „Cesta po Evropě“ pobídla diváky k baroknímu baletnímu putování čtyřmi evropskými zeměmi, zprostředkovanému výtečným francouzským tanečním ansámblem La Compagnie l’eventail a Collegiem 1704, řízeným Václavem Luksem. Scéna Marie-Geneviève Massé a Jeana-Marie Abplanalpa byla navržená jednoduše – vpravo několik židlí a křesel, vlevo místo pro hudebníky, vzadu uprostřed scény umístěný vchod na jeviště, lemovaný závěsem. Molinový horizont vchodu někdy naznačoval vodní hladinu a její pohyb, jindy rozostřoval to, co se dělo za ním; v posledním dějství ho nahradil v okrových tónech laděný pohled na benátský Canal Grande. První obraz, Francie Krále Slunce, vycházel z původní choreografie tanečního mistra Louise-Guillauma Pécoura k opeře-baletu Les fetes venetiennes Andrého Campry, kterou choreografka Marie-Geneviève Massé využila k vykreslení dění v tanečním sále patřícím vévodkyni z Orléansu, která připravuje slavnost pro dvůr svého manžela, Leopolda I. Lotrinského. Hudba k následujícímu obrazu Drama v Anglii byla vybrána z Purcellovy semi-opery The Prophetess, or the History of Dioclesian; typicky anglická, přirozená elegance tanců a kostýmů, jejichž autorem byl Olivier Bériot, výrazně kontrastovala s pohybovou strojeností dvorského prostředí prvního dějství. Třetí dějství (Německá nostalgie) bylo pojednáno jako několikanásobný dialog – hudby a tance, hudebních nástrojů v sonátě pro dvoje housle a basso continuo Johanna Rosenmüllera, i dvou různých kultur: Rosenmüller působil řadu let v Itálii a konec života strávil ve Wolfenbüttelu, kde se tato část baletu odehrávala. V posledním obraze, Karnevalu v Benátkách, se gagy pulcinell a harlekýnek prolínaly s důstojně tančenými výstupy princezny a rytíře, za doprovodu tónů Vivaldiho Koncertu pro loutnu, violu d’amore a smyčce, RV 540, a jeho Tria pro loutnu, housle a basso continuo, RV 85. Stejně jako v minulých ročnících Letních slavností staré hudby odcházeli diváci závěrečného programu po jeho skončení neradi – a zároveň už i v očekávání toho, co jim v příštím roce nabídne dvanáctý festivalový ročník. (mf)

La Famosa Cantatrice – Il Canto d’Orfeo
Dva koncerty LSSH byly věnovány italské vokální hudbě raného baroka. Na prvním (2. 8. Martinický palác) vystoupila polská sopranistka Maria Skiba, kterou doprovázel německý cembalista Gerd Amelung. Program byl sestaven především z monodických kusů v recitativním stylu od Francesky a Giulia Cacciniů, Barbary Strozzi a Sigismonda d’India, které doplnilo několik málo canzonet a dvojice instrumentálních skladeb pro cembalo. Maria Skiba zdůraznila virtuózní aspekt těchto kompozic a v souladu s dobovou praxí jednotlivé skladby citlivě a efektně dozdobila. Její objemově nevelký, ale jasný a pohyblivý soprán je k virtuózním skladbám dobře disponován. Barokní repertoár však nestojí jen na ornamentice, ale vyžaduje také mimořádný vklad výrazový. V této rovině bychom uvítali větší ponor do textu a dramatičtější přednes, hru s témbry, dynamikou apod. Umělci si však přesto získali sympatie publika svým milým projevem a neplánovanými mluvenými vstupy vysvětlujícími některé praktické a estetické otázky nastudovaných kompozic.
Druhý koncert (5. 8., Letohrádek Hvězda) připravil belgický tenorista Jan van Elsacker, Thomas Boysen (theorba, barokní kytara) a Bart Rodyns (cembalo/varhanní pozitiv). Výběr skladeb byl pestřejší co do autorů i forem; vedle dlouhého Orfeova lamenta od Sigismonda d’India byly zařazeny i passacaglie a canzonety od Frescobaldiho, Luigi Rossiho nebo Felice Sancese. Jan van Elsacker disponuje barevným a tvárným tenorem, který v daném repertoáru bohatě zúročil. Technická jistota se pojila s dramatickým projevem – kontakt s publikem byl o to větší, že většina skladeb byla přednášena zpaměti. K dokonalosti chyběly snad jen pečlivější výslovnost italštiny a strukturování delších recitativních skladeb. Z obou instrumentalistů získal změnami v programu (onemocněl theorbista Thor Harald Johnson) větší prostor Thomas Boysen, který svou neokázalou a přesto virtuózní hrou přispěl k vysoké úrovni celého večera. Milým překvapením byl přídavek v podobě oblíbené Calestaniho písně Damigella tutta bella, kdy rovněž zazpívala manželka pana Elsackera a na zobcovou flétnu zahrála Jana Semerádová.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/09