15.5.2010 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Zahajovací koncert 14. ročníku mezinárodního (a pražského) hudebního festivalu Struny podzimu měl podobně jako v minulých letech nádech výjimečnosti. Na scéně Stavovského divadla se 22. 9. setkali Iva Bittová a Pražská komorní filharmonie. Poprvé s touto ikonou nonkonformní hudební scény účinkoval dirigent Jakub Hrůša, jenž chápal projekt jako „osobní výzvu“. Paní Bittová je známá svou příjemnou nezařaditelností, kreativitou a velmi osobním přístupem k hudební materii. Tentokrát to byl projekt na pomezí klasické hudby, world music a jazzu. První polovina večera byla autorská, kdy prosté a přitom hluboké texty Pitínského, Skácela, Václavka a dalších, a melodie Ivy Bittové skvěle zaranžovali Petr Ostrouchov a Beata Hlavenková. Orchestru dali báječný jazzový feeling David Dorůžka, Miloš Dvořáček, Vladimír Václavek, Jaromír Honzák a Miroslav Hloucal, tedy vesměs prvotřídní osobnosti české jazzové scény. Bylo to nádherné – tolik barev, nápadů, jiskřivosti, něhy a nadšení jsem už dlouho v tomto divadle neslyšel. Moje uspokojení pokračovalo i po pauze ve dvou titulech Maurice Ravela: orchestrální Pavaně za mrtvou infantku, kde Jakub Hrůša dokázat zvítězit nad problematickou divadelní akustikou, a Bittovou originálně uchopené modlitbě za zemřelé Kaddish. Nezvyklý, ale (pro mě) nepřesvědčivý byl úlet do klasické hudby. Při vší úctě k Ivě Bittové a jejímu nadšení byla Mařenka z Prodané nevěsty jen nepochopitelnou karikaturou, Rachmaninovova Vokalíza falešnou falsetovou fackou nádherné melodii a Mozartova Donna Elvíra... no, škoda slov – viz Smetana. Ve své hudební laboratoři už paní Bittová úspěšně zpracovala ledacos (viz její Janáček), ale v tomto případě nemám pocit, že by se dalo psát o úspěchu. Tři pokusy o klasiky však nesetřely krásnou vzpomínku na předchozí program.

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/11