25.7.2002 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Na festivalu Pražské jaro hostovaly za poslední dekádu výborné sopranistky, mezzosopranistky, barytonisté i basisté, ale tenoristu světové třídy abyste hledali mikroskopem. Výjimkou byl například megakoncert Luciana Pavarottiho v pražské Paegas (Sportovní) Aréně 22. 12. 1996, jenž byl i nebyl součástí festivalu. Letos bylo toto téměř stigma prolomeno a 24. 5. zpíval Pražanům kanadský tenorista Michael Schade. Jeho recitál nebyl tak intimně dramaturgicky koncentrovaný jako večery Kožené a Goerna, leč i on přinesl kvality nejen pěvecké, ale i kompoziční.
Za dokonalého a výrazově inspirujícího doprovodu Grahama Johnsona se "rozezpíval" na třech Beethovenových písních (Adelaide, Wonne der Wehmut, Der Kuss), které sice nebyly takovými perlami jako následující Schubertovy písně (Trost: An Elisa, Laura am Klavier, Gesang, Ständchen), ale několik set lidí dostaly do patřičné nálady. Určitě zážitkem pro diváky byly Tre sonetti di Petrarca od Ference Liszta, v nichž se blýskl spolehlivou klavírní technikou Graham Johnson. V operně laděných písních bylo nejen co poslouchat, ale i na co se dívat, neboť Schade podpořil, jako ostatně celý večer, vzorovou interpretaci výmluvnou mimikou a gestikou. Příkladným způsobem zazpíval i Ravela (Cinq mélodies populaires grecques) a čtyři oblíbené Johnsonovy písně od Faurého (Nell, Adieu, Sylvie, Fleur jetée). Večer o proměnách lásky zakončili oba umělci, jejichž souznění bylo příkladné, čtyřmi písněmi Richarda Strausse (Cäcilie, Nichts, Morgen, Zueignung), které Schade zpíval s větší vokální expresivitou než jsem slyšel například od Dagmar Peckové nebo Renée Fleming.

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/07