Komorní proměny
20.11.2001 | Autor: Eva Vítová | sekce: klasická hudba jazz - kritiky
Říjen přinesl nápor komorních koncertů a jen stěží se vybírá. Tak tedy: Festival EuroArt zahájil druhý ročník cyklu Stamicovo kvarteto a hosté, na kterém kvartetisté představili kytaristu Vladimíra Mikulku. Stamicovo kvarteto, které od této sezóny hraje s novým primáriem Jindřichem Pazderou, předneslo Beethovenův Kvartet D dur, op. 18/3 a Sedmý kvartet Bohuslava Martinů Concerto da camera, spolu s kytaristou pak Haydnův Kvatet D dur pro kytaru, housle, violu a violoncello. Skvělý sólista Vladimír Mikulka pak provedl sólovou Fantazii J. Turina a hned úvodní koncert cyklu potvrdil, že obdobně jako loni bude i letos dramaturgie této koncertní řady zajímavá a neotřelá. Kvality kytaristy vyzněly nejen v brilantní sólové skladbě, ale také ve skladbě Haydnově, neboť právě kytara je zde nástrojem prvním a melodicky vůdčím, čemuž se ostatní nástroje setrvalým dynamickým stahováním musely přizpůsobovat. Concerto da camera jsme mohli v podání Stamicovců slyšet již na Festivalu kvartet v konci léta a kritiku jsme přinesli v minulém čísle. I Beethovenův kvartet v jejich interpretaci potvrdil, že volba nového primária byla šťastná a pro celkové umělecké kvality souboru přínosná. Čistá a za krátkou dobu spolupráce obdivuhodná souhra, výborné frázování a detailní vypracování ukazuje nejen na dobrou sestavu hráčů v tomto obsazení, ale i jejich stejnou výrazovou senzibilitu.
Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu se rovněž projevila zajímavá dramaturgie večera: Sexteto českých filharmoniků si pozvalo brněnské Janáčkovo kvarteto, aby spolu s nimi uvedli Oktet Es dur op. 20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Samotné Sexteto předneslo skladbu Bohuslava Martinů (Sextet pro smyčce), Janáčkovo kvarteto pak Druhý kvartet Listy důvěrné Leoše Janáčka. Precizní intonace a souhra, podložené vynikající technikou, charakterizovaly interpretaci Filharmoniků. Jejich hráčské výrazové souznění bylo předpokladem muzikantstvím prodchnutého výkonu. Janáčkovci, nositelé jména jednoho z nejslavnějších českých kvartet, přednesli rovněž oduševnělý výkon, jenž mě však překvapil rozdílností od výrazně "janáčkovského" projevu bývalého Janáčkova kvarteta. To je nejen osobní vzpomínka, ale také porovnání s nedávno vyšlým CD s archivním záznamem. V zásadě by se dal rozdíl vyjádřit jako pojetí lyričtější a v celku čtyř vět více splývající do podobnosti výrazu hudby. Slyšitelně méně intenzívní zvuk violy, která je v díle výrazně disponovaná, nevyvážil ani sytě muzikální projev violisty, občas až příliš zvolněné úseky a převaha nižší dynamické škály onomu lyričtějšímu výsledku rovněž napomáhaly. Současné Janáčkovo kvarteto právo na vlastní interpretaci stěžejního díla má, snad jen není třeba v programu zdůrazňovat navazování na interpretační tradici bývalých Janáčkovců. Jsou nejen jejich pamětníci, ale i nově vydaná deska s jejich výjimečnými výkony.
Heroldovo kvarteto, vítěz ceny Českého spolku pro komorní hudbu, se představil na recitalu rovněž se zajímavě sestaveným programem: po Mozartově Kvartetu D dur K 575 provedli Obrácené variace na Mozartovo téma Lukáše Hurníka, Adagio Samuela Barbera a Osmý kvartet c moll op. 100 Dmitrije Šostakoviče. Soubor lze charakterizovat jako opravdu velmi nadějné společenství stejně vybavených jedinců, což je sice předpoklad, ale nesetkáváme se s ním tak samozřejmě. Houslisté Petr Zdvihal a Jan Valta jsou tónově a technicky téměř nerozeznatelní, což je velmi dobrý vklad do základu, violista Karel Untermüller je hráčem stejného rodu a krásného sytého tónu, violoncellista David Havelík je primáriovi ideálním protipartnerem - s výraznou dikcí, barevným tónem a odstínem jisté noblesnosti zakulacuje celkový zvukový vjem ze hry souboru. Mozart by mohl být časem zvukově ještě křehčí, avšak zní technickou a intonační čistotou. Hudbě Lukáše Hurníka kvartetisté rozumějí, berou ji za svou a vybarvili ji paletou tónových odstínů, růzností výrazu i plnou dynamickou škálou. Skladatelův invenční nápad dobře vystavěli. V Barberově Adagiu bych cítila ještě více vnitřní gradace, ale Šostakovičovo bouřlivě dramatické dílo pojali s obdivuhodnou vyspělostí výrazového porozumění. Naplnění skladatelovy smutné něžnosti plné utrpení bylo oslovující a dávalo o souboru ten nejlepší dokument. Heroldovo kvarteto je příslibem budoucnosti.
Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu se rovněž projevila zajímavá dramaturgie večera: Sexteto českých filharmoniků si pozvalo brněnské Janáčkovo kvarteto, aby spolu s nimi uvedli Oktet Es dur op. 20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Samotné Sexteto předneslo skladbu Bohuslava Martinů (Sextet pro smyčce), Janáčkovo kvarteto pak Druhý kvartet Listy důvěrné Leoše Janáčka. Precizní intonace a souhra, podložené vynikající technikou, charakterizovaly interpretaci Filharmoniků. Jejich hráčské výrazové souznění bylo předpokladem muzikantstvím prodchnutého výkonu. Janáčkovci, nositelé jména jednoho z nejslavnějších českých kvartet, přednesli rovněž oduševnělý výkon, jenž mě však překvapil rozdílností od výrazně "janáčkovského" projevu bývalého Janáčkova kvarteta. To je nejen osobní vzpomínka, ale také porovnání s nedávno vyšlým CD s archivním záznamem. V zásadě by se dal rozdíl vyjádřit jako pojetí lyričtější a v celku čtyř vět více splývající do podobnosti výrazu hudby. Slyšitelně méně intenzívní zvuk violy, která je v díle výrazně disponovaná, nevyvážil ani sytě muzikální projev violisty, občas až příliš zvolněné úseky a převaha nižší dynamické škály onomu lyričtějšímu výsledku rovněž napomáhaly. Současné Janáčkovo kvarteto právo na vlastní interpretaci stěžejního díla má, snad jen není třeba v programu zdůrazňovat navazování na interpretační tradici bývalých Janáčkovců. Jsou nejen jejich pamětníci, ale i nově vydaná deska s jejich výjimečnými výkony.
Heroldovo kvarteto, vítěz ceny Českého spolku pro komorní hudbu, se představil na recitalu rovněž se zajímavě sestaveným programem: po Mozartově Kvartetu D dur K 575 provedli Obrácené variace na Mozartovo téma Lukáše Hurníka, Adagio Samuela Barbera a Osmý kvartet c moll op. 100 Dmitrije Šostakoviče. Soubor lze charakterizovat jako opravdu velmi nadějné společenství stejně vybavených jedinců, což je sice předpoklad, ale nesetkáváme se s ním tak samozřejmě. Houslisté Petr Zdvihal a Jan Valta jsou tónově a technicky téměř nerozeznatelní, což je velmi dobrý vklad do základu, violista Karel Untermüller je hráčem stejného rodu a krásného sytého tónu, violoncellista David Havelík je primáriovi ideálním protipartnerem - s výraznou dikcí, barevným tónem a odstínem jisté noblesnosti zakulacuje celkový zvukový vjem ze hry souboru. Mozart by mohl být časem zvukově ještě křehčí, avšak zní technickou a intonační čistotou. Hudbě Lukáše Hurníka kvartetisté rozumějí, berou ji za svou a vybarvili ji paletou tónových odstínů, růzností výrazu i plnou dynamickou škálou. Skladatelův invenční nápad dobře vystavěli. V Barberově Adagiu bych cítila ještě více vnitřní gradace, ale Šostakovičovo bouřlivě dramatické dílo pojali s obdivuhodnou vyspělostí výrazového porozumění. Naplnění skladatelovy smutné něžnosti plné utrpení bylo oslovující a dávalo o souboru ten nejlepší dokument. Heroldovo kvarteto je příslibem budoucnosti.
časopis Harmonie 2001/12
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-kritiky/Komorni-promeny~20~listopad~2001/
Komentáře
&;
