Každodennost světového umění

Nedávno znovuotevřená operní a koncertní scéna v Theater an der Wien nabízí pestrou škálu produkcí. Hlavní magnet prvního dubnového víkendu v tomto vídeňském divadélku byl zřejmý: Beethovenův Třetí a Čtvrtý klavírní koncert dirigovaný od klavíru. Klavírista a dirigent Daniel Barenboim zvládá i ve svých šestašedesáti letech zcela ojedinělou šíři repertoáru v dost neuvěřitelné intenzitě deseti až patnácti vystoupení do měsíce od klavírních recitálů po Wagnerovy opery. A to byl v minulosti jeho program ještě o něco hustší. Někdy je znát, že raději koncertuje než zkouší – jeho umělecké cítění a smysl pro styl jsou ovšem dokonalé. Jak jsme se znovu přesvědčili, Barenboim dovede pozoruhodným způsobem spojit lehký klasicistní úhoz a romantizující zacházení s tempem a agogikou. Stejně zajímavé jsou i jeho akcenty, které i velmi nenápadné pasáže a repetice hudebně oživují. A kombinace výrazných dirigentských gest a detailně připraveného klavírního partu opravdu působí dost neuvěřitelně, i když „některé noty“ klavírnímu partu scházejí. Barenboim se navíc nebojí opravdu velkorysého pojetí Beethovena a svým frázováním čitelně staví velké hudební celky. Přitom vede s orchestrem skutečný živý dialog, což posluchač ocení nejvíc ve slavné druhé větě Beethovenova 4. klavírního koncertu G dur . Kdo ale v sobotu 5. 4. čekal vybroušené a zcela dotažené provedení, byl trochu zklamán. Smyčce Vídeňských filharmoniků v doprovázení neměly vždycky potřebnou jistotu, a zejména v Beethovenově 3. klavírním koncertu měly i dechy svá slabší místa, hlavně v závěru druhé věty, kterou dal Barenboim ve velmi pomalém tempu. A když má člověk možnost srovnání s novou DVD nahrávkou, kde od klavíru diriguje svou Staatskapelle Berlin, byl tento koncert o něco méně soustředěný. I tak bylo zřejmé, že člověk slyší výjimečné hudebníky, ale zážitek tentokrát nebyl úplně stoprocentní. Přitom dodejme, že podle ohlasů byli návštěvníci nedělního koncertu 6. 4. ještě spokojenější. Chtělo to zkrátka jednu zkoušku navíc. Brilantní a koncertantní Beethovenův Koncert G dur vyšel celkově mnohem živěji a lépe co do muzikálnosti i co do sehranosti. Dvojice vídeňských koncertů začínala zcela zapomenutým oživením historie – pomalou větou z Beethovenova Arcivévodského tria op. 97 v instrumentaci Franze Liszta, která vznikla jako předehra k příležitostné kantátě pro oslavy stého výročí skladatelova narození v Bonnu roku 1870. Instrumentace křehké lyrické věty pro harfy, housle či hoboje ovšem působí jako rozvleklá hudba k pohřbu umělecké celebrity. A Lisztově triviální a nenápadité instrumentaci nijak nepomohlo ani provedení.

Sdílet článek: