Poslední abonentní koncert cyklu A (1. – 3. 5., Rudolfinum) připsala Česká filharmonie dvoustému výročí Richarda Wagnera. V programu připraveném Jiřím Bělohlávkem byl jako protiváha také Mozart. Jeho Koncertantní symfonii Es dur pro housle a violu zahráli na úvod Josef Špaček a Jakub Fišer stylově ukázněně a neakademicky – ukázali se jako technicky výborně disponovaná a sympatická dvojice naplněná muzikalitou a neopotřebovaným entusiasmem; s orchestrem vytvořili v pozorné souhře krásné partnerství a dosáhli bezprostředního účinku. Po přestávce pak od Mozarta zazněl Klavírní koncert d moll. Mladý neortodoxní sólista Jan Bartoš byl pro publikum skutečným objevem. Hrál zajímavým tónem a s velkou pozorností k dynamickým a výrazovým nuancím, zároveň velmi osobitě. Má evidentně sklon vyhrocovat některé situace, ale naštěstí nikoli samoúčelně. Předestřel interpretační přístup ne zcela běžný, v němž svou hudebností nadchl. A upoutal pozornost kadencemi – do krajnosti kontrastů a překvapení vypointovanými; byly od Beethovena… V kontextu obvyklých stopáží abonentních koncertů byl však jeden nebo druhý Mozart v programu jaksi navíc – figurovaly v něm totiž ještě dvě položky wagnerovské a večer se hodně protáhl.
Rozhodnout, která ze dvou pěvkyň pozvaných k oslavení Wagnerova génia byla „lepší“, není snadné. Karita Mattila byla v závěrečné Isoldině smrti z lásky skvělá, dala scéně impozantnost a gradaci velkého hlasu i svou typickou nostalgii v něm. Umožnila nahlédnout do role, kterou zatím jevištně neztvárňuje a ke které možná dospěje, možná ne. I když pro třetí z koncertů ohlásila indispozici, nebylo to na projevu ve srovnání s prvním večerem znát – nemoc se dotkla spíše jen jejího pocitu ze zpěvu. Katerina Karnéus byla v první půlce večera jako interpretka Písní na básně Mathildy Wesendonck s amozřejmě zcela odlišná, ale opravdu ideální – dala jim komorní zvuk, smutek i jemnou vášeň a hlavně zkázněnou legatovou kantabilnost. Postarala se o vrchol koncertu!
