„Jižanské Vánoce“ na koncertě PKF

Pražská komorní filharmonie se před časem přejmenovala na PKF – Prague Philharmonia , má nový web, směřuje k dvacátým narozeninám a nadále chce zůstávat špičková, zajímavá, progresivní a flexibilní. Abonentním koncertem v Rudolfinu v neděli 22. prosince svou pověst neshodila. Byl to večer, o němž se dá říci mnohé, jen ne, že byl obyčejný.

Končil písní Tichá noc , kterou si k pastorálnímu aranžmá tiše pobrukoval celý sál. Šéfdirigent Jakub Hrůša tak s upřímným přáním pěkných svátků a šťastného vykročení do dalšího roku nabídl v přídavku alespoň malou úlitbu těm posluchačům, jimž přece jen program koncertu, nazvaného Jižanské Vánoce , dostatečně nepřipomínal klasické tuzemské svátky. Byl to program různorodý, plný energické hudby a muzikantského temperamentu. „Vánoční“ v něm bylo vlastně jen Corelliho Concerto grosso g moll , které nese takový podtitul.

Jednoznačnou osobností číslo jedna byl v tomto programu makedonský pianista Simon Trpčeski , třicátník se značným mezinárodním renomé. Nejenže byl sólistou dokonce hned dvou klavírních koncertů, ale navíc sólistou na první poslech muzikálním, charismatickým a skvělým, velmi komunikativním. V Saint-Saënsově Koncertu č. 2 osvědčil brilantní virtuozitu, nadhled a zběhlost v přesné souhře, která je v této efektně koncipované, proměnlivé a v náročnosti gradované skladbě víc než důležitá. Orchestr s dirigentem na přípravě partitury, která u nás nepatří do běžného repertoáru, odvedli velký kus práce. Provedení bylo pečlivé, a přesto bez zaváhání spontánní a oslnivé, od počátku až ke stupňované bravuře ve finále. Bylo radostí sledovat ovládnutí záludností, přesvědčivost změn, hráčskou suverenitu i vzájemné porozumění klavíristy a dirigenta.    

Simon Trpčeski

Po přestávce však zazněla ještě jedna kompozice pro klavír a orchestr, a to ve světové premiéře. Trpčeski uvedl v Praze nedávno dopsané dílo svého krajana Damira Imeriho. Zhruba pětadvacetiminutová třívětá skladba zní na pomezí ohlasů pozdního romantismu, moderního symfonismu a vyššího populáru. Nesklouzne však ani k jednomu z pólů, ani k jinému extrému, a zachovává si vyváženou dávku zvukové masivnosti, hybnosti, patosu a posluchačské vstřícnosti. Materiál díla vychází z makedonského folklóru. Bylo neobvyklé, ale ne rušivé, že si pianista vzal slovo a tyto zdroje předem osvětlil a pojmenoval – a to tak, že písně, které v klavírním koncertu zaznívají, dokonce předzpíval. Písňové melodie však nejsou jen v díle banálně citovány, ale tvoří spíše skrytou kostru hustého pletiva. Skladba je převážně tvrdší, hybná a hlučná, nejde o doprovod sólisty – jeho part je naopak téměř neustále jakoby vrostlý do orchestru. Právě v sólové rovině se primárně projevuje soudobost – víc než ve zvuku celého tělesa.

Skladatel nikde dlouho nespočine, bohužel ani na lyrické ploše ne, koncert je jakoby neklidný, hodně proměnlivý, prokomponovaný, rapsodický, trochu i jazzem ovlivněný. Vstup do třetí věty byl ozvláštněn a zvýrazněn příchodem makedonského hráče na velký buben, nástroj lidové hudby. Střídaly se pak plochy, v nichž byl užit, s plochami bez jeho nepřeslechnutelného zvuku. Finále je i díky tomuto nástroji nejdramatičtější, rychlé, rytmické a hlasité, klavírista si neodpočine a kompozice končí ve strhujícím víru hudby. Jakub Hrůša připravil a realizoval provedení nelehké novinky obdivuhodným podrobným způsobem a Trpčeski jím korunoval dojem, který vyvolal již předtím – je sice účastníkem globální umělecké výměny a mezinárodního provozu, ale je výrazněji než mnozí jiní zakotven v kultuře své země, která jeho projevu dává jedinečnost a energii. Romantická a modernější hudba mu tedy patrně obecně sedne víc než Mozart nebo Scarlatti…    

I vzhledem k poslednímu číslu večera, výběru z Milhaudovy taneční suity Saudades do Brazil , nostalgickému vzpomínání na Brazílii formou krátkých polytonálních náladových i temperamentních epizod založených často na rytmu samby, byl poslední koncert PKF v roce 2013 výrazně energický – a „vánoční“ v českém slova smyslu nikoli. Ale nevadí. Otazník případně zůstává jen u Corelliho skladby. Ze sestavy svou jemností nápadněji vybočovala. Přestože ve staré hudbě může PKF asi jen těžko najít takový „drajv“, jakého dokázal svého času v italském baroku na moderních nástrojích dosáhnout Slovenský komorní orchestr, a přestože nebylo provedení Corelliho samozřejmě ani možné srovnávat se specializovanými barokními orchestry – bylo prostě jiné – nemusí to znamenat, že by se PKF měla takové hudby definitivně vzdát. Ale vyhledávat ji asi často nebude.

Sdílet článek: