Jaká je Opera v Helsinkách? Tamní divadlo je moderní a funkční – a také dobře fungující. Dílo se s místními nebo pozvanými umělci nazkouší a zahraje v jednom bloku několika představení, takže je vždy čerstvě nazkoušené. Opera má vysokou úroveň – myslím nejen kvalitní sólistický ansámbl, sbor a orchestr, ale i pokud se týká provozních a akustických kvalit. V programech tam figurují vynikající pěvci a dirigenti.
Takže pracovat tam bude radost? Z hlediska renomé tohoto operního domu i vzhledem k jeho kvalitám určitě ano. Mám k dispozici čtrnáct dní na přípravu a čeká mě šest představení. Symfonického Janáčka diriguji rád a často, ale tohle je navíc můj první operní Janáček.
Před rokem v Helsinkách uvedl Káťu Kabanovou dirigent Jiří Bělohlávek. Jak jste se tehdy na inscenaci podílel? Jako asistent dirigenta, ale žádné představení jsem nedirigoval. Zažil jsem tam tehdy velmi hezkou operní atmosféru. Nestarali se o to, aby mně dali najevo, že jsem cizinec a že jsem mladý…
A nyní? Pro letošní únor hledali dirigenta již tehdy, odřekl jim jeden významný finský umělec světového jména. A protože to tam asi loni dopadlo k obecné spokojenosti, obrátili se na mě, což je pro mladého českého dirigenta skvostná příležitost.
Bude účinkovat také sopranistka Karita Mattila, kterou si tak pochvaloval Jiří Bělohlávek? Ne, ta s ním teď zpívala Káťu na přelomu roku v Metropolitní opeře, ale jinak to bude stejné – takže výborné – obsazení. Finští pěvci se operu loni naučili velmi dobře česky. Však jsme je také pěkně „mučili“. Vážil jsem si toho, že i když bylo pro ně těžké vůbec pochopit a uchem postřehnout některé jemné rozdíly ve výslovnosti, na nichž jsme kvůli zpěvnosti a přirozenosti hudební řeči trvali, tak se opravdu snažili je okopírovat.
Jde o tradiční představení? Do termínu tradiční nebo netradiční se asi neumím vejít. Je to obrazová show, čili jsou přítomny prvky, které nesouvisí bezprostředně s dějem, ale jsou užity k impresi. Tato podoba nemusí nutně odpovídat českým, zejména brněnským představám, které jsou velmi vyhraněné, ale není to ani pokus za každou cenu Káťu aktualizovat.
Co myslíte brněnskými představami? Mám s Brnem velké souznění, ale k lásce patří i kousek sebeironie. Já jsem dětství prožil sto padesát metrů od někdejšího Janáčkova domu, takže jsem tu tradici měl velmi blízko… Vidím v Brně jednoho společného jmenovatele. Muzikanti jsou vděční, když je Janáček poctivý, lidský, když tam není žádná povrchnost, když se respektuje hudba. V jeho hudbě je toho tolik, že pokud to režisér zohlední ve své koncepci a zakomponuje to do ní a neignoruje ji… Janáček nepotřebuje, abychom ho prodávali za nějakou nízkou cenu.
Jaké jste v poslední době připravil opery? Jakobína a Čertovu stěnu.
Podílel jste se koncem roku na pražském koncertu k jubileu Pražské komorní filharmonie. Říká se o ní, že je to orchestr mladý, hrající s ohromným nasazením. Byl jste při jejích počátcích před deseti lety a ještě předtím s Novým českým komorním orchestrem, jejím původním smyčcovým podhoubím, jste byl vlastně i u její prehistorie. Jak to dnes s odstupem vidíte? Splnilo se něco, v co jsem v koutku duše doufal, ale neměl jsem ze své strany nejmenší možnost to uskutečnit. My jsme nejprve začínali spontánně jako ti, co se známe a chceme si společně hezky zahrát na co nejlepší úrovni. Nemohli jsme tehdy ještě vědět, co jednou bude, jaké budou „konce“. Jen jsme si podvědomě přáli, aby – pokud to bude možné – to, co jsme začali, pokračovalo, a to na té nejvyšší možné úrovni. Vnitřní směřování a později osoba Jiřího Bělohlávka, to bylo jasné. Ale ani jemu nebylo na počátku a ještě nějakou dobu potom zřejmé, kam až mu vnější okolnosti dovolí směřovat…
Dosáhlo se neuvěřitelného. Je jít kam dál? Nechci propadat nějakým povrchním a patetickým oslavným řečem, ale opravdu upřímně si cením toho, čeho orchestr dosáhl. A je před ním jistě i mnoho věcí, jichž ještě může dosáhnout.
Jak jste dlouho s filharmonií pracoval jako její dirigent? První rok jsem byl ve svazku, potom se cesty rozdělily, ale jsme stále v trvalém dialogu, pravidelně spolupracujeme. Když u toho jsem, jsem rád, držím palce.
Co vás osobně v blízké době čeká? Mimo jiné další spolupráce se Slovenskou filharmonií, s níž jsem měl naposledy v listopadu moc dobré ohlasy na Novosvětskou ve Vídni. Také mám jet například v závěru sezony s orchestrem FOK do Japonska.
Nastal mimochodem v janáčkovské interpretaci v poslední době nějaký vývoj? Stojí proti sobě nezpěvnost a zpěvnost? V Kátě je tolik něhy, lyriky a vroucnosti… Je to nejlyričtější Janáčkovo dílo, takže speciálně ono zve intepreta, aby právě tomu dal prostor. Možná, že jiná díla mohou svádět k neobjevení zpěvnosti víc, ale i nad tím bych dal otazník. Já v Janáčkovi vnímám nesmírně velkou citovost, jeho hudba se nerozčiluje od začátku do konce, ale je v ní všechno – od dramatu přes vroucí melodiku až po ohromné zklidnění. Byl jsme jednou dotázán, zda vnímám Janáčka jako autora, který patří do kontextu pozdněromantického vývoje hudby, a nebo jako autora, který stojí jako samorost, ježatý a neučasený, opodál všech. Nevěděl jsem, co odpovědět, ale uvědomil jsem si nakonec sám pro sebe, že vnímám Janáčka jako samorosta, avšak v kontextu evropské hudby. Je u něj obojí. A pokud lze nějakou jeho operu označit jako romantickou, je to právě Káťa.
A musíte takový pohled orchestru a sólistům v Helsinkách vštěpovat, nebo jde o přirozený přístup? Zpěváci přirozeně tíhnou ke zpěvnosti. Je dobré, když dirigent umí citlivě pracovat s časem – co se týká tempového průběhu, hudebního „dýchání“, frází, když umožní vyznění. Není potřeba to nějak násilně implantovat. Ale je důležité vyvážit zvukový poměr mezi scénou a orchestrem, protože i v Janáčkových operách je možnost krýt sólisty anebo dopustit hrubost a nevyváženost zvuku, kdy budou nejnápadnější jen ty nejsilnější nástroje a posluchač už prostě neuslyší to, co je v partituře.
Takže jste zastáncem vyváženosti? Ano, žádný povrchní extrém. Ale rád dám průchod i dramatismu a drásavosti, ovšem tam, kde to patří. I pro mě je výzvou hledat v hudbě Janáčka, ne sebe. Jen tak se daří neuletět do slepé uličky. Ne aby všichni koukali, jak já to dělám, jinak než ostatní.
Finská národní opera Helsinki – Janáček: Káťa Kabanová – dirigent: Tomáš Hanus – režie: Kari Heiskanen – scéna: Markku Hakuri – Káťa: Raili Viljakainen, Kabanicha: Anna-Lisa Jakobsson, Tichon: Lassi Virtanen, Boris: Jyrki Anttila, Dikoj: Kalevi Olli, Kudrjáš: Ari Grönthal, Varvara: Riikka Rantanen/Lilli Paasikivi – představení: 26.2., 28.2., 2.3.,4.3.,10.3., 12.3.
