28.10.2008 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Česká filharmonie se představila po prázdninách Mahlerovou Druhou symfonií velmi dobře. Ještě lépe se uvedl Manfred Honeck, který se tímto prvním koncertem 113. sezony (5. 9.) ujal funkce hlavního hostujícího dirigenta - mimochodem momentálně jediného stabilního článku v uměleckém vedení tělesa. Šéfdirigenta orchestr nemá, respektive má se jím za rok stát Eliahu Inbal, a na místo ředitele bylo vypsáno výběrové řízení, přičemž počátkem září ještě nebylo známo, zda se Václav Riedlbauch bude o tuto pozici znovu ucházet.
Mahlerovu monumentální partituru Honeck rozezněl s obrovským osobním nasazením, které se ovšem naštěstí neprojevovalo ani tak v prvoplánově viditelné rovině na dirigentském stupínku, jako spíše pod ním - ve vyzařované vnitřní naléhavosti, ve zřetelně vyvíjeném tahu a ve výsledné přesvědčivosti vývoje hudebního proudu i významu slyšeného. Symfonii předestřel rakouský umělec s filharmoniky možná celkově o něco věcněji, bez zdůraznění té nejniternější mystiky, ale přesto se zdrcujícím i povznášejícím účinkem. Co bylo zřejmé od počátku díla, bylo důsledné a náročné podchycení míst potenciálních obtíží - a tak se například ve vzácné jednotě souhry a společného cítění ozývaly zejména náhlé rychlé komplikované unisonované vpády smyčcových nástrojů či strhujícím způsobem gradované výrazové a dynamické vrcholy skladby. Zmíněnou střídmost v rovině obsahu hudby vyvažovala místy značná expresivita a hlavně zjevná spektakulárnost koncepce, aniž by šlo o vnějškové efekty. Ohromující, k maximu stupňované dynamické vrcholy, stejně jako naopak zámlky s hudbou znějící za scénou, vycházely logicky z průběhu a podstaty díla; nesoustřeďovaly tedy pozornost samy na sebe, ale sloužily dotvoření komplexnosti dojmu. V evidentní logičnosti rozvržení a přesnosti výstavby symfonie, a co je ještě důležitější - i ve věrnosti základním a důležitým autorským směrům výrazu, v přístupu prostém jakékoli svévole, spočíval hlavní přínos Honeckova výkladu. Lehké zklamání z matnějších výkonů obou sólistek, jimiž byly Christina Landshamer a Iris Vermillion, není v této souvislosti zásadním problémem, stejně jako jím nebyl stesk po Pražském filharmonickém sboru, vytěsňovaném v poslední době při koncertech ČF až příliš často Českým filharmonickým sborem Brno. Honeck dovedl hudbu ke klimaxu i katarzi a dosvědčil, že je silnou uměleckou osobností, právem čím dál víc žádanou. Snad filharmonii bude inspirovat i při dalších setkáních, jichž je během sezony ještě několik.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/10