Nezbývá než zopakovat známou pravdu o tom, jak umělci, pro něž není Smetanova Prodaná nevěsta „národní klasikou“, mají (pochopitelně) jiné oči a nejsou ovlivněni naší domácí inscenační tradicí. Vliv na odlišné inscenační cítění mívá pochopitelně i překlad (v Theater Hof užili překladu Kurta Honolky). Němečtí režiséři pojímají Prodanou nevěstu jako zcela obyčejný operní příběh, který se snaží vyložit po svém. A tak režisérka Mareike Zimmermann s výtvarníkem scény Thomasem Dörflerem , autorkou kostýmů Barbarou Schwarzenberger a v neposlední řadě s dirigentem Arnem Goerkem zasadili tento „příběh z vesnické pouti“ do pivního stanu a do jemu přilehlých objektů. Kostýmy jsou všední, nefolklorní, dobově zařaditelné někam do (v současném divadle) tolik oblíbených padesátých let. Přiznám se, že tu málo slušivou módu (zejména pro paní a dívky), do níž tak často oblékají své inscenace jejich autoři nejen v Německu, nemám příliš v oblibě. Strhává dění na jevišti do určité stereotypní šedi, která v našem případě ochuzuje veselou a příjemnou operu o její nadlehčený půvab.
Poté, co předehra byla odehrána kvalitně, avšak bez patřičného espritu, následoval úvodní sbor, z něhož se radostnost také někam vytratila. V Prodané nevěstě se sice zpívá o pivečku, které je nebeským darem, pivo však není alfou a omegou celého příběhu, jak by se podle hofské interpretace příběhu zdálo. Ne náhodou se tu domluvy Jeníka a Kecala, ale i scéna Vaška a Mařenky odbývají na záchodcích a před nimi proběhne také hádka Jeníka s Mařenkou. Odpovídá to logice příběhu, který vypráví tato inscenace.
V tomto málo hravém pojetí není divu, že postava Vaška musí být podrobně psychologicky vysvětlena. Proto se místo scény komediantů odehrává „Vaškův sen“, v němž se mu mnohonásobně zjevuje jeho pánovitá matka. Psychologický výklad nahradil obtížnou, ale pro nás kultovní scénu komediantů. Vašek nekončí převlečen za medvěda, ale bere na sebe kašírovaný návlek polonahé hrudi nějakého svalnatého siláka. Také při „pivním“ sboru na sebe mládenci navléknou obleky ve tvaru pivních půllitrů a pozdější rodičovsko-kecalovsko-mařenkovský sextet postrádá intimitu ztišení.
Ze sólistů zaujali cizokrajný Jeník Chong Sun , jehož přirozeně znějící příjemný tenor byl poněkud lyričtější, než u nás bývá zvykem, a psychologicky zatěžkaný Vašek, vypadající v civilním kostýmu spíše jako úředník (Thilo Andersson ). Mařenka, která vážně prožívala svůj osud, neodpovídala pěvecky své roli, její hlas, složený z několika navzájem málo propojených rejstříků, nepostrádal chvílemi ani rušivé tremolo (Ingrid Katzengruber ). Hostující Kecal, který zřejmě zaskakoval za kolegu, svou roli znělým basbarytonem spíše jen odzpíval.
Mnohé rysy, které měla tato inscenace, se objevovaly už v dřívějších německých inscenacích (Vaškův sen, psychologický výklad Vaškovy postavy, snaha vyložit příběh „realisticky“ a málo idealizovaně). Jiná zem, jiný mrav a jiná inscenační tradice… Nemohu však nepřiznat, že mi v Hofu chyběla hravost a určitý nadhled nad přece jen více mile komickým než tragickým příběhem. (Psáno z reprízy 14. 1. 2010.)
